Pohled do nira našich odvážných duší
Byli jsme už opravdu mrtvé a unavené - zkoušku jsme udělaly
Kdo všechno se nám na táboře skrývá
A kdo všechno nás na táboře navštívil.
Stezka odvahy
Když doznívaly poslední tóny našeho nedělního 1. matiné, všichni už „poklimbávali“ a těšili se do spacáku. Jenže to by bylo až moc jednoduché. Už jsme se zvedali k odchodu, když přišla Klárka a začala nás rozdělovat do skupin. Já jsem byla ve skupině „Starších“. Sešli jsme se u lezecké stěny a každý z nás věděl, že nás čeká zkouška naší odvahy.
Vyšli jsme po horní louce do nového lesa. O kousek dál jsme si všechny sedly do hloučku a čekaly. Peťa Vojtek si postupně každou z nás odváděl a o kousek dál nám začínala stezka odvahy. Na stromech byl navázán dlouhý provázek a my jsme měly jít po něm. Když přišla řada na mě, hrozně jsem se bála, ale celou cestu jsem si zpívala písničku „Mamma mia!“ a to mi pomohlo:)
Po chvilce cesty po provázku, mizela šňůra v hustém křoví. Chvilinku mi trvalo, než jsem se odhodlala pokračovat, ale nakonec jsem šťastně dorazila na konec provázku. Tam jsme měly jít dál za světlem a to vycházelo z bunkru.
Když jsem do něj vcházela, lezla ven Štěpánka, která šla přede mnou. Vešla jsem do malé místnůstky a hledala blok na podepsání. Jenže jsem zjistila, že musím ještě dál a tak jsem pokračovala až úplně dozadu do bunkru. Bylo tam hodně málo světla a tak jsem se podepsala poněkud nečitelně a v rekordním čase:)
Pak jsem šla zpátky. Vylezla jsem z bunkru a tam čekal Fanda, který mi řekl, že mám jít do Vigvamu a nahlásit se. A tak jsem šla. Snažila jsem se dohnat Štěpánku a tak jsem utíkala. Jenže jak jsem utíkala, narazila jsem do drátu proti kravám, ten se natáhl a odrazil mě dozadu. Štěpánku jsem dohnala, ale byla jsem celá zelená:) Pak jsme společně došly do Vigvamu, nahlásily se a šly spát. Potom už jsme spokojeně usnuly ve svých spacáčcích.
Kája, Vlaštovky
Ranní vstávání
Ráno se vzbouzím brzo ráno. Je strašná zima, spacák moc nehřeje. Už neusnu, proto se jdu kouknout do „obýváku“ na hodiny. Je 5:01 ráno. Budíček bude podle předpokladu v 7 hodin. Vracím se zpátky do stanu. Jsem na levé straně od dveří, proto po nepatrném odsunutí celty dobře vidím na vchod do holčičího náměstíčka.
Začínám si vybarvovat zápisník, občas mrknu ven. Zhruba po hodině vidím vedoucí jít do kaple. Trochu si oddechnu – mám nejmíň půl hodiny čas. Na chvilku si lehnu – ale pořád pro jistotu mrkám ven.
Po čase, který se zdá strašně dlouhý, se zhasíná v kapli. Vedoucí ženského pohlaví přicházejí na holčičí náměstíčko a jdou do svých stanů. To už začínám budit mou spolubydlící Katku. Vylézáme ze spacáků a chystáme si plavky, boty a ručník. Pak se zase dívám ven a vidím vedoucí v plavkách a s tabulkou. Po chvilince zazvoní zvonek. Začínám se urychleně převlékat do plavek. Já i Katka jsme naštěstí převlečené. Po chvilce slyšíme hudbu – musíme urychleně vylézt ze stanu. Nakonec je všechno v pohodě, vstáváme 4. Běžím kolem fotbalového hřiště a cvičíme. Za chvilku už jsme u tůňky. Dávám ručník na lavičku a vlézám do vody. Je to LEDOVÝ. Uprostřed tůňky se musím namočit celá. Naštěstí to už mám za sebou. Utíkám si pro ručník a už běžím do kopce.
Za chvilku jsem nahoře ve stanu. Je to fakt krásný pocit už být nahoře ve stanu a mít tůňku za sebou.
Klára, Sýkorky
Sobota olympijských her
Zkouška únavy
Je sobota. Za námi jsou dlouhé olympijské hry, které byly jako vždycky náročné. „Ale zvládli jsme je,“ – zní po táboře často.
Před večeří nás čeká slavnostní nástup, kde se vyhlašují všechny disciplíny. K večeři nás čeká úžasná PIZZA.
Najednou rychlý nástup. „Jde se zkouška odvahy,“ zazní z úst hlavního vedoucího běhu. Jsme rozděleni do skupin jako na kondičku. Nás starší dívky vede Dasty s Klárkou. Na začátku se Dasty všech asi třikrát ptá, jestli opravdu chceme zkoušku únavy jít. Musí se mlčet.
Začátek – pro některé z nás neočekávaný – běh k holčičí tůňce. Tam se stavíme do kroužku a každá zvedá postupně nohu asi tři minuty. Poté se rozdělíme do dvojic a neseme se vzájemně na zádech. Po celkem dlouhé cestě se zastavujeme a sedíme v dřepu. Rozbíháme se. Běžíme. Znovu se zastavujeme a děláme sedy-lehy a dřepy. Slyším tato slova – „Ach, uf, ne,“ a další. Dasty se ptá, jestli nechce někdo zkoušku vzdát.
Všichni úpěnlivě mlčí. „Dobře“ řekne a rozbíhá se. Po chviličce děláme vláček a jdeme do kopce.Chvilinku jdeme i pozadu. Na kopečku zastavujeme a sedáme si do dřepu. Rozdělíme se do dvojic naproti sobě a držíme se. Jeden si na ruce lehne a my ho postupně postrkujeme dopředu.
Opět se rozbíháme a běžíme po louce směrem k Ontárku. Najednou slyším, jak Dasty vykřikne: „K zemi!“ – všichni lehnou. Další příležitost vzdát zkoušku. Odpovědí je usilovné mlčení. Běžíme dál. Zahlédnu první světýlko tábora a raduji se. My ale k mému zděšení běžíme dál do lesa. Tam nám Dasty oznámí dlouho očekávanou větu „ZKOUŠKA SPLNĚNA!“
Zkouška únavy byla pro mě hodně náročná, ale líbilo se mi, že to byla opravdová únava. Snad všechny jsme byly vyčerpané a unavené.
Katka, Vlaštovky
Naše družina (Veverky)
Moje družina je dokonalá. Má starší holky, mladší. Klidnější a veselejší...
Krásně se navzájem doplňujeme. A užijeme si spolu spoustu srandy. Třeba když jsme se jednou vzbudily jako poslední, musely jsme čekat na jídlo a potřebovaly jsme se nějak zabavit.
Někdo nás naučil nějakou hru. (Musí se počítat, ale vždycky tlesknout na násobek tří a číslo, co má v sobě 3, např. 13,33)* Když to nějaká z nás zkazila, začaly jsme se smát. Takhle jsme úplně v pohodě „přežily“ čekání.
Jindy, když jsme měly práci, jsme zažily strašně moc srandy. Měly jsme vozit štěrk nahoru a dolů po táboře. Byl tam jemný a drsný. Ten jemný se ještě na lopatu nakládat dal, ale ten drsnej už ne. Tak jsme začaly vymýšlet způsoby jak to nakládat.
způsob 1: vzít několik kamenů z hromady do hrsti a dát do kolečka.
-//- 2: sedět na hromadě a házet kameny do kolečka (ve stejnou dobu se trénovat na míření).
-//- 3: naklonit kolečko k hromadě a hrnout to tam rukama
-//- 4: hrnout to dovnitř nohama
-//- 5: položit lopatu na hromadu a dát na to několik kamenů (rukama)
-//- 6: hrnout to na lopatu nohama
Takže jsme místo práce měly spíš zábavu.
Přitom se nacvičovalo country. Jak jsme kolem nich vozily ty kolečka na tom štěrku (a dělalo to takovej hluk, že když jsem to vezla, málem jsem z toho ohluchla.) koukali se na nás, úplně jsme je vyrušily.
To jsou jedny z mnoha příhod, co se nám staly. Jsem moc ráda, že jsem v tak super družince a
doufám, že příští rok budu mít také takové štěstí.
*) (nebo taky, není určené pořadí a musí se naučit počítat od 1. Když dva lidi řeknou jedno číslo ve stejnou dobu, začíná se od znovu)
Marie, Veverky
O skřítku záškodníkovi
On si sice myslí, že o něm pořád nevím, ale já ho dobře znám. Koho? Mluvím o skřítkovi záškodníkovi, který se zabydlel v mém stanu. Poznala jsem to podle toho, že mi tam neustále dělá nepořádek. A také má pěkně špatný smysl pro humor, protože se baví tím, že mi něco schovává všude možně a myslí si kdovíjak je vtipný, když najdu zubní pastu v botě. Také se asi bojí tmy a už mi stihl vysvítit celou baterku.
Podezřívám jej dokonce z toho, že hraje na mém mobilu hry a každou chvíli vyhraje. Můj skřítek je pěkně mlsný, od začátku mi chodí na sladkosti (nejraději má sušenky) a myslí si, že když mi sem tam sní nějaký ten piškot, tak to vůbec nepoznám. Občas se v něm přeci jen hne svědomí a chce mi to vynahradit tím, že vyhání vosy ze stanu. Nejčastěji to bývá ráno, to jen slyším, jak vosy ve zbrklém úprku naráží do stěn celty, jak hledají cestu ven. Stihl se dokonce skamarádit s mým plyšákem pejskem, protože jej každou chvíli nacházím na jiném místě.
I přesto, co všechno mi vyvádí jsem jej začala mít docela ráda. Takže mu sem tam nenápadně podstrčím i nějaký ten piškotek, aby se nemusel namáhat s otevíráním těžkého kufru.
Monika, Berušky
Vzácná návštěva
Po kondičce, při které jsme cvičili 300 bitva u Thermopyl a lá Šnek a podle Charlieho jsme uhráli s Čápy nejlepší zápas turnaje (2:2), jsme po osobním volnu, kdy jsme každou chvíli čekali na zvonění na družinkový růženec, si nás všechny Racky zavolal rádce Vojan. Řekl nám, že teď bude nástup a přijede nějaký plukovník z armády, všichni budou stát v pozoru, ani se nehnou, hlavně při hymně. „Ani když tě bude otravovat vosa. Kdyžtak tě ďobne.“
Tak nějak to říkal. Jsem zvědavý, kdo to bude. Nedávno během nástupu také někdo přijel. Ozývaly se hlasy, že je to Česká televize, ale sotva vstoupily do brány, poznal jsem v nich hygienu (tu paní znám z Lanškrouna) a byla to hygiena, žádná Česká televize.
Převlékli jsme se do košil, chvíli se dohadovali, jestli jako vlajková četa mám mít triko, pořádně upravili a čekali na první signál. Přijel červený forman, který obvykle vozí zásoby. Někoho přivezl, ale o to jsem se nestaral.
Pak byl nástup. Kromě Tiška, sekretářky Cherry a vůdce běhu Jirky na třetí signál přišla i ta očekávaná návštěva. Byl to muž v civilu s brýlemi v zeleném tričku.
„Večerní rozkaz na úterý, 11. dne měsíce zrající kukuřice. Službu má družina Muflonů, noční hlídku budou mít družiny Žabek a Berušek. Pohov.“
Teď konečně nám představil Jirka návštěvu. Nebyl to plukovník z armády, ale generální vikář naší královohradecké diecéze otec Tomáš Holub. Byl sice vojenský kaplan, ale proč nás strašili plukovníkem, doteď nevím.
Po nástupu byl společný růženec v kostele. Zpovídali tři zpovědníci „od Boha nám daní“. Tišek zpovídal u stolu v piškvorkách, otec Tomáš v kapli svaté rodiny a otec Martin u korýtka v piškvorkách. Po růženci jsme poznali, že bude večeře, kuchařky daly Tiškovi ochutnat (před plným kostelem hladových táborníků).
K večeři byla česnečka a čočková kaše s párkem, kusem kyselé okurky a s chlebem. Byla dobrá.
Po večeři jsme se měli teple obléct a shromáždit v naší koncertní síni pod jabloní v piškvorkách k besedě s otcem Tomášem. Začal mluvit asi o půl deváté.
Vyprávěl o tom, že byl prvním vojenským kaplanem v české armádě po téměř padesáti letech, šestadvacet let je knězem, dvanáct let byl vojenským kaplanem, vyprávěl o tom, jak se dostal do armády. Byl s vojáky v Bosně a Kosovu, říkal, co měl za práci, jak ho nejdřív neměli rádi a pak si ho oblíbili, když mu začali říkat Pádre.
Začalo pršet. Nejdřív nás nechali trochu zmoknout a teprve pak nás pustili do Salonu. Tam Tomáš pokračoval. Mluvil třeba o tom, že sloužil půlnoční mši svatou na základně v údolí zasypaném kontejnerovými minami a donutil vojáky zpívat Narodil se Kristus Pán. Zpívali hodně falešně a nahlas a bylo to zároveň dojemné i veselé (ti vojáci museli být kvůli minám pouze ve škole, kterou odminovali, jinam nemohli). Dále říkal, že se mu vojáci čím dál víc svěřovali o tom, co viděli (vykopávali třeba masové hroby), pil s nimi kafe, a že není jednoduché někoho zabít, jak vidíme ve filmech a ještě něco dalšího. Nakonec nechal čas na dotazy.
Dozvěděli jsme se, že všichni vojenští kaplani jsou beze zbraně, kromě těch v Afgánistánu, kde mají všichni samopaly, aby je ostřelovači nerozeznali od prostých vojáků ani od velitelů. Před desátou hodinou nás poslali spát.
Ráno jsem se vzbudil až na hudbu v 7:17 hodin, což bylo velmi pozdě. Díky tomu jsme poslední. Nevadí. První byli zase Srnci, možná proto, že dveře jejich stanů se otvírají ven, což je rychlejší.
Tůňka byla teplá. Poprvé po šesti dnech ke mně přišel vedoucí na prohlídku. Pak byla snídaně, nástup, mše svatá a pak svačina. Otec Tomáš odjel. Zapomněl jsem se ho večer zeptat, jaká je práce generálního vikáře. Snad se to někdy dovím.
Dominik, Racci
