Budíček mě jako obvykle nevzbudil, ale vzbudilo mě volání mé družinky. Kvůli mě jsme bohužel skončili až čtvrtí. Nikdo na mě nebyl naštvanej, páč my jsme Jeleni, my držíme spolu. Potom jsme šli na mši, pak na snídani, na které jsme dostali párky a nakonec jsme šli na nástup. Tam jsem zjistil, že jsem první v celkovém bodování a byl jsme strašně rád. Potom jsme vyšli do aquaparku. Hledali jsme ho dlouho předlouho, ale nakonec jsme ho našli. V aquaparku byla hrozná sranda, protože jsme se tam koupali, hráli fotbal nebo jsme si kupovali nanuky a podobné věci. Když jsem se já a všichni ostatní dostatečně vyřádili, jali jsme zpět autobusem, ve kterém jsem si povídal s Mravenečkem, Gilem a s Koalou. Autobus nás vysadil v Klášterci nad Orlicí a s tama jsme museli šlapat pěšky, ale nám to nevadilo, my jsme silní. Celou dobu jsme skládali písničku pro otce Tiška, aby jsme mu poděkovali za výlet. Když jsme dorazili do tábora, zazpívali jsme naši píseň a já začal psát tento příběh.
Šimon Gilar, družina Jelenů
