Začněme dvěma příběhy o výletu k Orlici
Koupání
Tohoto krásného dne jsme vyrazili vykoupat se do řeky Orlice. Cesta rychle ubíhala, takže jsme tam byli coby dup. Našli jsme si vhodné místo na sednutí. Vysvlékli jsme se z kraťasů a triček. Vlezli jsme do vody, která se mi nejdřív zdála studená jako led, ale po chvilce chození po klouzavých kamenech a po písku, který masíroval naše nohy, už se mi to zdálo být teplejší. Pak rádkyni napadlo jestli by někdo nešel na houpačku, kde byl provaz, přivázaný na dvou kmenech, na každém břehu jeden konec provazu na provazu byla karabina a na té jsme byli připnutí v sedáku. Pavlík houpal provazem. Tak jsme se konečně po dlouhé doby rozdovádění dostali k té houpajdě. První z naší skupinky šla rádkyně, protože ta by měla jít příkladem. Rádkyně si velmi užila, po ní šla má kamarádka, která tam lítala jako motýl, protože je lehounká jako pírko a já jsem ječela a chvíli se čvachtala ve vodě. Potom nás Žabča zavolala: „Musíme jít!“ Zavolala tak brzy, protože jsme museli jít chystat sváču. Na tento den nikdy nezapomenu.
Anička z Berušek
Orlice
Dneska je krásný den, sluníčko svítí,
tak jsme se rozhodli na výlet jíti.
A když to sluníčko pálí nejvíce
je nejlepší jít do Orlice.
Všichni hodně zajásají
a rychle na cestu se dají
Naskáčeme do vody,
je tu fůra pohody.
Pavlík přes řeku provaz natáhne
a každej se na něm s chutí protáhne.
Kluci i holky se houpají,
na studenou vodu nedbají.
A jelikož už Pavlík nemůže,
Sova mu s chutí pomůže.
Sluníčko sice pořád svítí,
ale musíme zpátky do Ameriky jíti.
Hanka ze Sýkorek
Jeden příběh z nácviku tance
Country
„Raz-dva-tři-čtyři“ odpočítává s ledovým klidem Síďa a vypadá to,jako by jen on z nás všech nebyl unavený. Je středa 22. července, slunce neuvěřitelně praží a naše skupina, sestávající z několika družin , nacvičuje na nedělní „country-bál“
Je dusno. Jsem celá zpocená, vlasy se mi pod čepicí lepí a každému z tanečníků (přehazujme se) solidně pošlapu špičky. Většinou se pokusím o takzvané „small-talk“, ale dohromady se vším tím počítáním, otočkami a bedlivým pozorováním kroků je toho na mě moc. Unaveně se usmívám a snažím se točit správným směrem.
Můj první tanečník se představí jako Michal, a já pomalu, ale jistě postupuju přes celé kolo zpátky k němu. Míjím snad všechny – od Matouše přes Šarbela, až po Johnyho, na kterého většina partnerek ani nedosáhne. A už jsem zase zpátky na startu. Konečně přestane hudba hrát a Síďa s Mravenečkem nás pošlou pomalu napít. Rychle polykáme studenou šťávu a ženeme se zpátky na klučičí náměstíčko. Tanec pokračuje.
Večer ve vyhřátém spacáku si pro jistotu opakujem kroky.
Raz-dva-tři-čtyři….
… jakže to bylo dál?
Kristýna ze Sýkorek
A nakonec ještě jeden pohled na stezku odvahy
Stezka odvahy
V neděli se nad naším táborem rychle zatáhlo. Byl večer a na obloze byly jen deštivé mraky. Vedoucí tábora nám řekl, že bude noční hra. Oblékli jsme si teplé oblečení, pevné boty a seřadili se u venkovní kaple. Měli jsme být tiše a vypravili jsme se ven z tábora. Tráva byla mokrá a vysoká a z teplých bot brzy nezůstalo nic. Došli jsme k lesu a čekali na to, až budeme muset složit naši velkou zkoušku odvahy. Všude v lese to vypadalo tmavě, tiše až každý dostal strach, aby přes tu tmu došel až do tábora.
Když jsem přišla na řadu a zhasla se za mnou poslední světla, tak jsem chtě nechtě musela vyrazit podle provázku. Přešlapovala jsem pařezy, obcházela stromy a tak křečovitě jsem se držela provázku, že se přetrhl. Hrozně mě to vyděsilo, daleko víc než veškerá tma a podivné zvuky. V první chvíli jsem nevěděla co mám dělat. Mám se vrátit zpět, nebo mám rychle běžet do tábora?
Rychle jsem se snažila svázat provázek, aby tábornice, která půjde za mnou věděla kudy dál. Vždy když jsem držela v ruce jednu část, tak druhá mi vypadávala a ztratila se. Nevěděla jsem co dál dělat, řekla jsem si, že ještě naposledy to zkusím svázat. A když to nepůjde, tak se vrátím zpět. Chytla jsem první stranu, potom druhou a bylo to hotovo. Naštěstí. Hrozně jsem si oddechla. Další cesta do tábora už mi utekla hodně rychle a na svůj velký zážitek nezapomenu. Ale stálo to za to.
Stáňa z Berušek
