Asi před čtrnácti dny jsem se rozhodovala, zda jet na postní setkání, které se konalo zároveň i jako jakési výběrové řízení na nové rádcovské naděje. A netrvalo dlouho a už jsem stála na brněnském nádraží u menší skupinky mně známých, ale milých tváří. Společně jsme se vtěsnili do přeplněného vlaku a cesta nám rychle ubíhala, když jsme nabrali i několik dalších táborníků. Z Letohradu jsme se vydali pěšky směrem k táboru. Brzy jsme se však naložili do aut, kterými nám přijeli naproti vedoucí Viki, Štěpána a Hans a za chvíli jsme se všichni sešli na společnou večeři v Sednici a pak společně chválili Boha za krásné setkání (a zároveň šťastné setkání s kamarády) při mši svaté v kapli.
Druhého dne mě probudily první paprsky slunce, které nám rozzářilo Akademii (pozn. ubytování pod střechou) a švitoření ptáčků, které brzy probralo i všechny ostatní. Trochu lenivě jsme se vydali na louku, v létě přeplněnou stany, a rozhýbali se v chladivém ranním vzduchu. Po mši svaté a snídani jsme v očekávání vyběhli ven a užili si hru Rybičky, kdy jsme se stali rybáři a lovili různé druhy ryb. Museli jsme si poradit jak s jejich kupci, tak se skrytým černým trhem. Po výborném obědě jsme vyrazili na zkrášlování táborového prostředí – hrabali jsme, opravovali a uklízeli. I v tu dobu jsem sledovala tu něžnou krásu probouzejícího se jara, barevné krokusy pod křížem a rozkvetlé narcisy. Ale už nás čekala křížová cesta, vedoucí po tábořišti. Společně jsme jí procházeli a prožívali spolu s Kristem jeho utrpení. A pak jsme se sešli v kapli, kde jsme naslouchali Tiškovým radám pro nás, budoucí rádce a radám, které se nám budou hodit i do života. Hned na to jsme se rozdělili na tři skupinky. Každá měla svého vedoucího, se kterým procházela přípravou pro rádce. Dokázali jsme si tak uvědomit, jak důležité je být dobrým rádcem a dokázat být vzorem pro každého z družinky. Už bylo po večeři, když jsme se sešli v Sednici k týmové hře Riskuj a objasnili si, co všechno víme (či nevíme) a co dokážeme risknout. Po kompletáři a rozjímání nad Ježíšovou obětí jsme šli spát...
A byl tu poslední den. Rozhýbali jsme se jako vždy na rozcvičce a nasytili se jak duchovně na mši svaté, tak svá vyhládlá těla na výborné snídani. Nato jsme si užili pokračování hry s rybičkami a poněkud smutně si sbalili a uklidili ve svých pokojích. Naposledy se sešli k jídlu, naposledy poklidili a s nadějí na brzké nové setkání se rozloučili. A tak skončilo postní setkání. Ale moc ráda na něj (a jistě nejen já) budu vzpomínat!
Kadlík – Klárka Matoušková
