A pak naráz, ještě ke všemu tu sobotu, vtrhla do jejich života Narnie. Totiž, tato zajímavá, až tajemná zem vtrhla nejprve do života sourozenců Peavensových (možná taky odněkud znáte Lucinku, Edmunda, Zuzanu a Petra). My si postupně čteme o jejich dobrodružstvích před i za skříní a stáváme se jejich součástí.
Hned dalšího dne, v neděli, jsme se my, zasloužilí, nebo přinejmenším světaznalejší, rytíři pustili do ověřování toho, co v nám svěřených tábornících vězí. Jestli totiž také náhodou nemají nějaké rytířské ctnosti. A představte si, že náhodou měli. Zjišťovali jsme to pomocí souboru zkoušek, které by s dobrou vůlí a s přivřením všech (i kuřích) očí mohly připomínat táborové kriterium. No a téměř všichni táborníci dokázali chvíli mlčet, vyšplhat pořádný kus, přestavit se, napsat dopis, skákat přes švihadlo nebo třeba udělat kotoul. Rozhodně je ještě na čem pracovat, ale když jsme zjistili, že poblíž Ameriky se nachází náš přítel, král Štěpán, neváhali jsme jej poprosit o pasování dětí na rytíře. Kdo ví, kdy by se taková příležitost příště naskytla (je to podobné, jako když navštíví farnost nějaký biskup) a jestli se jim rytířská hodnost, která také k lecčemus zavazuje, nebude v průběhu tábora hodit.
A kdo dočetl až sem, zná všechny okolnosti toho, co se v neděli večer uskutečnilo pod starou třešní naproti denní hlídce. Na připravené místo, po drahocenném bělostném koberci přišel – pozdraven stojícími rytíři i táborníky – král Štěpán. Když nás zdravil a promlouval slovy plnými ušlechtilosti, za jeho zády se na starobylém goblénu rýsovala lucerna v lese za skříní a siluety L+E+Z+P. Všem nám ta scéna vzala dech, zvláště, když nám do uší vnikla vážná a přece slavností hudba hodná Štěpánova majestátu. Představili jsme králi adepty rytířského stavu a za naprostého mlčení se celá padesátka nechala pasovat opravdovským mečem. Noví rytíři obdrželi slavnostní insignie – šátek nebo závoj. Žádný režisér by nedělní večer nevymyslel lépe a atmosféra ve stanech usínajících dětí to jasně potvrdila.
A tak byl druhého dne tábor plný rytířů, kteří mimochodem přijali pozvání pravdomluvné Lucinky na dobrodružnou výpravu. Ale to už je jiný příběh...
Zapsala: rytíř Mariana
Pro ty, kterým špatně slouží fantazie nebo jsou prostě jen příliš zvědaví: Krásný obraz čtyř dětí před lucernou a lvem Aslanem nakreslila Martina Špinková a vedoucí Vojta jej obstaral na praktické plachtovině o rozměru 3x3 metry. Plachta byla umístěna na stařičkou třešeň, takže obraz vítá nově příchozí i nás, obyvatele tábora. Ušlechtilostí srovnatelnou s tou krále Štěpána je obdařen bývalý táborník a vedoucí Viky, který se skutečně náhodou objevil na Americe a byl přemluven k pasování. Za což asi později moc vděčný nebyl – ačkoli tedy těsně poté byl, no řekněme, naprosto nadšený – protože ten pasovací opravdický meč je pořádně těžký... Jmenovaný vedoucí se svými kumpány a otcem Martinem připravil pod třešní fantastickou atmosféru (světla, hudba, dekorace), která se nám nadlouho vryje do paměti. Nic nenarušilo důstojnost té chvíle. Odměnou nám bylo konstatování táborníka Tomáše: „Otče Tišku, byl jsem už na pěti táborech, ale tento tábor je profesionál. A to už jsem něco viděl.“
