Milí moji,
náš školní rok se tryskem rozletěl a už to asi neubrzdíme. Přesto se pokouším alespoň s véélikáánským zpožděním napsat, že vám všem velmi velmi děkuju za sebe i za nás všechny Sixťáky - že jste s námi koncem léta nejen vydrželi (i když možná, že to bylo právě dík té mé internaci na marodce, jak by jistě podotknul můj milý), ale podpořili nás modlitbou, pomocí, návštěvou, telefonem, sms....prostě že jste si na nás vzpomněli, i když jste jistě byli sami vytížení svými starostmi, plány a úkoly spojenými s návratem.
Bylo to zkrátka milé a povzbudivé a pokud by mi to čas dovolil, ráda bych vám to řekla každému zvlášť.
Nebudu zdržovat obsáhlým zpravodajstvím - jen těm, kdo se ptali - pustili mě z Orlickoústecké nemocnice po týdnu a bez potíží. Speciální dík Radimovi a Miriam za penicilinek - prý se to tím aspoň částečně pokrylo. A to, co se dělo níž, kam oko nedohlédne, ale spolknutá ORL baterka na tyčce dosvítí, to zvládly injekce antibiotik. Na ORL panovala sympatická atmosféra a Verunku mi vozili přes den z dětského oddělení na kojení a na pokoji mi ji nechali přes den vcelku dle potřeby, jinak spala tam. Snášela to dobře, opravdu je rozdíl mezi pražskými kolosy a menší nemocnicí. Honza zvládl s mou úžasnou tchýní - to bez nadsázky - rozjet s dětmi nástup do školy, školky a na kroužky, tak jsem po návratu jen převzala štafetu.
Vážené a milé rodinky - opatrujte své hrtanové záklopky i sebe navzájem a vzpomínejte na nás v dobrém, jakož i my tak budeme činiti a vás s díkem Bohu pod ochranu poroučeti. Těšíme se zas brzo na setkání s vámi.
Za všechny Sixtíky
Jana
