…et marchont. Ranní probuzení s vidinou dalšího pochodu do Toursu nebylo zrovna nejpříjemnější. Už jsme vcelku utahaní a kdoví, co nás ještě čeká. Naštěstí jsme se na dnešek dobře vyspali, a tak jsme po mši svaté, snídani a nástupu mohli radostně vyrazit na další cestu za zvuků pochodových písní pana Cmocha.
Tentokrát jsme putovali po třinácti družinách. Každá družina šla jednu ze dvou tras a je nutno dodat, že s žádnou družinou nešel nikdo z velitelů. Za každou družinu plně odpovídal její rádce zčásti proto, abychom se přesvědčili o jejich schopnosti vykonávat tuto funkci.
A jak se tedy rádcové orientovali? Jednoduše. Aby nezabloudili, dostali všichni „Gde Propána Su“ kompasy, díky nimž každý bezpečně došel svého cíle. Cestou jsme nabrali síly ve městě Jamberque, kde jsme v poledne spočinuli, pojedli lehký oběd a vyslechli přednášku muže, Pérokopua Dyvisze, kněze, jenž zkrotil blesky v okolí.
Dále následuje výčet činností a věcí, které družiny dělali. Vzhledem k tomu, že se ale jedná o činnosti rázu archaického a těžce přesně přeložitelné, přeskočím několik dalších odstavců kroniky a popíšu cestu zpátky.
Odpolední pochod jsme zpestřovali vymýšlením písní a dárků pro místodržitele v Ste-Maure-de-Touraine, kde chceme přes noc rozbít tábor. Vzhledem k podmínkám a našim skladatelským předpokladům, přece jenom jsme pořád jen sedláci, kteří se vydali bojovat, budou písničky spíše apelovat na veselé stránky povahy místodržitelovy.
Vskutku tomu tak bylo, každá družina prezentovala svoje výtvory a ostatní se velmi nasmáli. Místodržitel OTiçeque dokonce dostal velikou houbu. Nechal nás tedy na svém území a někteří z nás z radosti upletli vrchnímu veliteli Georgovi Matuçqueovi věnec z kopretin. Hrdě jej pak nosil po zbytek dne, protože podobné vyznamenání snad ještě nikdy nedostal.
Večer jsme se pomodlili kompletář a pak šli unaveni spát, parceque nous devons…
Výčet věcí, jimiž se autor zaobíral si nechám na přeložení až zase někdy na jindy.
