Vzhledem k tomu, že druhý běh tábora už naplno běží svým pátým dnem, je už skoro pozdě na farewell šéfové prvního běhu. Ale mám takový pocit, že jej jedničce dlužím. Že je o čem psát, co rekapitulovat, za co děkovat.
První běh tábora 2009 začínal až 4. července, tedy po řádném týdnu stavění. Myslím, že tábořiště bylo připraveno skutečně perfektně. Táborníci, kteří tu sobotu přijeli, už nemuseli v tomto směru hnout ani prstem. Na stavění taky Tišek stihl s Minnie a Davem nacvičit úvodní scénku k příběhu Jany z Arku k táborovému ohni, takže první den mohlo jít vše jako na drátkách.
Hned prvního dne tábora spadlo několik kapek, ale jen symbolicky. Jsem z toho vždycky celá na nervy, jako by déšť k táboření v přírodě nepatřil. Ale ohledy na mé „ubohé nervy“, jak by řekla Mrs Bennet, byly nadále vzorně brány. Jen považte, na prvním běhu jsme neměli ani jedno jídlo v kryté jídelně Saloonu, ani jedna bohoslužba se neodehrála v Kapli. Pokud sprchlo, tak byl déšť vhodně načasován na noc nebo do pauz mezi programy. Nejspokojenější jsem byla, přiznávám, když déšť podpořil mou autoritu a začal právě v době, kdy jsem nakázala po vyčištění zubů už ulehnout.
Jako průvodkyni táborem a patronku jsme si letos zvolili Janu z Arku. Byl to Tiškův nápad podpořený, myslím, zážitkem, kterým bylo vysílání dramatického oratoria Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici letos na jaře v televizi. Jana nás nenásilně provázela celým táborem, šikovní hudebníci nám do zápisníku připravili Honeggerovu píseň Trimazo, oprášili jsme Johanku Jana Nedvěda, dobří lidé (Rolf, Maruška Ondračková, Woyta) umožnili používání rekvizit, jako je meč, koruna, štít a prapor. Nechtěli jsme si ale s tím příběhem jen hrát. Skutečně jsme se chtěli Janě přiblížit, brát tu náctiletou příslušnici církve vítězné jako přítelkyni a přímluvkyni. Když se zeptáte otce Tiška, hned vám poví, že nám Jana poslala levné pudinky a brambory…
Náš běh byl, domnívám se, poněkud ovlivněn poměrem chlapců a dívek. Bylo to zhruba 2:3. To jistě znamená jisté zjemnění atmosféry. Jsem moc ráda, že jsme nemuseli od dětí poslouchat žádné vulgarismy, že byla pohoda až neskutečná vzhledem k všední realitě „ve světě“. A taky to znamenalo zpožďování večerního mytí. Kluci byli vždy hotoví první a hlasitě se divili, proč to těm holkám tak trvá. Jenže ona krása vyžaduje nějaké to úsilí a čas. A já se ptám: Viděli jste už, pánové, na táboře tolik sukýnek, šatů a vkusných podkolenek jako letos? Jedné tábornici z Ještěrek můžeme děkovat za průkopnický počin, když dokázala, že se prakticky celý tábor (krom sportu přirozeně) dá absolvovat v minisukni.
Otec Stanislav Krátký nás hned druhý den poctil svou milou návštěvou. Přivezl kromě sebe a plného pytle hodnotných myšlenek také med na medulku a zelí na zelí (rozuměj knedlo vepřo zelo a zelné saláty z autentických surovin). Pokud jde o ten pytel, tak z něj rozdával při besedách se skupinkami táborníku. Letos na téma Citový život v člověku. Zapsala jsem si ty „struny“ v nástroji, kterým je člověk, se kterými máme počítat a umět je dobře a vhodně rozehrávat. Dát jim správnou orientaci. Tedy i pro vaše poučení:
- amor – odium láska – nenávist (odpor)
- desiderium – fuga touha – odpor
- gaudium – tristitia radost – smutek
- spes – desperatio naděje – beznaděj
- audatia – timor statečnost – strach
- - ira nadšení – hněv
Program tábora byl částečně tradiční, částečně nový. Odhaduji, že se celkem nasbíralo nějakých 20 kg borůvek (knedlíky, lívance, buchta). Také hub rostlo hodně – jedenkrát jsme vyslali rádce už před svítáním, aby si užili východ slunce a přinesli něco do polévky. Uspořádali jsme si sami dva skvělé umělecké večery a jednou se pustili i do projekce samotného Honeggera. K těm večerům, které s nadsázkou nazýváme „matiné“, je třeba říct, že jsou naprosto výjimečné. Jak se děcka umí odvázat, odhodit strachy a skutečně muzicírovat a přednášet ze srdce. Děkujeme například Járovi, Martinovi, Minnie a Honzovi za nevídanou dramatizaci Wolkerovy Balady o námořníkovi (ponoukl je k tomu Tišek). Opět jsme se honili za trofejemi v celotáborové Hře o meč Jany z Arku. Překvapující bylo, že z mladších táborníků neměl nikdo méně než nějakých 40 trofejí, u starších bylo minimum kolem 60. To skutečně svědčí o tom, že se kluci a děvčata neflákali. A chcete dozvěděli jste se, jak dopadlo výsledné pořadí? Družinovou soutěž vyhráli Mufloni, ale překvapení se konalo v případě jednotlivců. Jak u mladších, tak starších se o první místo dělili vždy dva táborníci. To tu ještě nebylo. V případě mladších stáli na stupních vítězů tři chlapci, u starších dvě děvčata a chlapec. Uspořádali jsme několik sezení u ohňů v Jerichu. Na některé tábornické scénky jsme si museli počkat až na poslední táborový oheň, ovšem stálo to zato. Nechci na někoho zapomenout, ale například Kamzíci s Honzou byli opravdu skvělí.
Co vám ještě budu psát, když vlastně všechno můžete vidět na vlastní oči skrze denní fotozpravodajství a poznat prostřednictvím textů dětí? Počítačníci ve složení Fred, Dick, Elen a otec Martin se velmi činili. Překračovali stanovenou večerku, zápasili se svými představami na jedné straně a únavou na straně druhé. Já si vždycky ve skrytu duše kacířsky myslím, že se to s tím internetem přehání. Ale fakt je, že pozitivních ohlasů od rodičů a přátel bylo hodně. Že snad to velké úsilí fotografů a textařů a vkladatelů je adekvátní. (Konec mudrování.)
Přemýšlím, jestli je vhodné jít do podrobností. Ale na druhou stranu proč ne. Když tolik dobrých lidí dalo svůj čas a úsilí, tak nebudu líná a poděkuju konkrétně…
- Otec Tišek
si zaslouží podkování především za shromáždění těch našich 106 táborníků a tábornic, za hospodaření a nakupování, vymýšlení a připravování i programových specialit a v neposlední řadě za duchovní provázení po celou dobu běhu. - Teta Marie Foralová
byla stálicí táborové kuchyně, jí hlavně můžeme děkovat za to, že žádné jídlo nebylo zpožděno, o žádné nebyla nouze, měli jsme vždy důvod chválit. - Teta Smětáková
přijela doslova na zavolání, když na dva dny potřeboval první běh podržet kuchyni. Přijela, rozdala úsměvy, upekla buchty a odjela. - Teta Maňa a teta Libuška
vztyčily prapor kuchařek z Třebíče, skvěle zapadly k ostříleným kuchařkám. - Miriam, Janička a Jája
mile a účinně na vaření spolupracovaly. - Fipe a Íček
poletovali mezi kuchařkami a zásobovali v prvním týdnu tábora. Šlo jim to moc dobře. - Andy
všeho nechal a zásoboval I. běh v jeho druhém týdnu. To byla velkorysá pomoc. - Zdravotnice Alena Krátková
vytrhla táboru trn z paty, když se asi jen 14 dní před nástupem uvolila tuto službu vzít. Do té doby jsme marně sháněli a už propadali beznaději. Zuzanka Konečná nás na táboře na skok navštívila. Holt na srdíčko se musí obezřetně. - Otec Martin
speciálně díky za to, co není vidět – za podíl na přípravě zápisníku. Zápisník jsme zase dělali poněkud na poslední chvíli, což znamenalo, že „někdo“ musel po nocích dělat detaily a „někdo“ musel objíždět tiskárny apod. - Gio a Anička, Bětka
zvládli i letos asistenci hendikepované tábornici, díky. - Hafovi a Svišťovi
díky za přispění prací a zkušenostmi při rozjezdu tábora. - Vejbloud, Roman, Klárka a Zdíša
jsou zástupci stavu praktikantského. Práce se nebáli a bylo o nich slyšet i jinak. Takže se, myslím, osvědčili. Věřte nevěřte, Roman skutečně ráno budil vedení! - Z instruktorů speciální dík Woytovi za přípravu tábora, Jelenovi za vedení sportu, Fredovi za hraní a focení, Šidlovi za kostelničení a Paldovi za hlídkování.
- Z holek zase Elen za práci pro náš web, Marušce za přípravu korouhve a hlídání pořádku, Hance za muzicírování a drama, Elišce za sekretaření a Broskvičce za praní a vlajkování.
- Vedoucí byli tentokrát Kubikula, mistr GPS, Míla, stále patron, Dick jako machr přes rozpisy, tabulky a organizování, Štěpán jako nezastupitelný Tiškův asistent a Pavlík jako zástupce šéfa běhu, záchrana všech průšvihů.
- Vedoucí Silva a Alka se obuly do Johančina příběhu a připravili jeho prožívání a všechny možné hry, Annie muzicírovala a patronovala, Ondřejka byla zase správce lezecké stěny a patron.
Jako vedení jsme se koncem tábora chtěli vyfotit na společný obrázek. Viděli jste ho v galerii? Slušelo nám tam? Však to taky bylo napodruhé. Poprvé jsme do táborového kruhu ještě před budíčkem dětí, což je jediný čas, kdy může být personál na jednom místě, vyrazili ve čtvrtek ráno. Naposledy v guardianských trikách před jejich vypráním pro II. běh, plni úsměvů čekali jsme na zdravotnici, které nikdo o focení neřekl dřív, než v průběhu přesunu z kaple po ranních chválách… Sýr, cvak, cvak. Večer fotografové nesměle připustili, že byly nastaveny špatné parametry na foťákách. Takže v pátek ráno znovu vyladit úsměv, obléknout čerstvě vypraná a vyžehlená trika, opět zapomenout na zdravotnici… Tentokrát se to už podařilo. A tak měla děcka pár minut spánku k dobru.
A závěrem i Bohu díky! Co bychom si s vlastními silami počali? Jak by mohlo být naše chabé a upachtěné snažení k dobrému? A tak s vědomím, že naše pěkná vzpomínka na I. běh 2009 vůbec není něco samozřejmého a zaslouženého, si můžeme troufnout na to „Aleluja“ pro běh L. P. 2010.
Mariana Lukasová, vedoucí 1. běhu tábora
