„Tábor Jitřenka 2009 definitivně skončil, Táboru Jitřenka 2010, dá-li Bůh, zavolejme třikrát Aleluja!“
Tradiční smutná i nadějeplná formulka z úst otce Tiška na konci závěrečného táborového nástupu včera bohužel zanikla ve zvukové kulise, kterou přinesl déšť. Navíc i mikrofon vypověděl službu. Letošní vymodlená, a snad mohu říci i vymazlená, Jitřenka skončila rychleji, než si zasloužila. Ještě po (posledním) obědě se mraky nad námi držely, a tak jsme nechaly malé táborníky nějakou chvíli pomáhat s nošením součástek rozebíraných stanů. S čím by několik dospěláků muselo jít snad stokrát, to se s pomocí malých nožiček a ručiček přiblížilo ke Srubu a Kolibě. Ale když byl odtrouben nástup, štěstí nás opustilo. Lituji toho, že jsme pro rychlý nástup deště nemohli dětem rozdat jitřenkové zpěvníky, jak jsme plánovali, že všichni z personálu, kteří si zasloužili rozloučení s náležitou parádou, museli být odbyti rychlým (a mokrým) podáním ruky. Jaké pocity měla řada přihlížejících rodičů poschovávaných pod deštníky, to raději nedomýšlím. Což o to, nálada se vylepšila, jakmile jsme se my autobusoví dostali dík Ludvovi, Vojtovi a rodičovským dobrovolníkům auty do autobusu. Ale zůstal pocit něčeho neuzavřeného.
Tak tedy farewell, Jitřenko.
Jak bylo vícekrát zmíněno, letos přijal čtvrtý běh Tábora Radost o 10 táborníků více, než bývalo zvykem. O 55 táborníků se starala třicítka personálu. Dík celkově skvělému počasí jsme se necítili nijak tísněni. Uvidíme, jak letošní zkušenost s odstupem času zhodnotíme, zda se taková sestava přijme. Vzniklo tedy šest družin místo tradičních pěti. Jak jsem řekla, počasí bylo vážně skvělé, poslední nástup nemůžeme počítat. Sprchlo jen jednou po večerce. Až na tu poslední jsme tak měli všechny bohoslužby pod širým nebem, žádný program nebyl rušen, všechna jídla se odbývala venku.
Pokud jde o program, stihli jsme skutečně vše, co jsme si představovali. Po nedělní jitřenkové variaci na kriterium (dovednosti plavčíka) jsme večer mohli u velkého obrazu pod třešní uspořádat setkání dětí s kapitánem Drinianem (díky, Viky, za Tvé dojíždění za námi). Kapitán je přijal za plavčíky, to vše v působivém šeru před nasvíceným obrazem, s autentickým hudebním podkresem, s kostýmy a dárky. Plavčíci dostali šátek a opasek, na který později zavěšovali své trofeje. V pondělí se vydařil výlet odvážně směřovaný na Pastvinskou přehradu. Námořníci zvládli celou organizaci i bezpečnostní stránku věci. V úterý po odpočinku zase následovala odvaha. Kdybyste jen viděli tu hlubokou hvězdnou oblohu, kterou na Americe máme! Středa byla olympijská, plavčíci si večer zasloužili desítky krásných, na míru kreslených diplomů (díky kreslířce Zuzce a tiskaři otci Martinovi), marcipánových medailí (díky, paní Součková) i opravdovských medailí (díky, Iveto) a před spaním ještě dávku reportážních fotek z tábora. To tedy byla ta nejvtipnější věc na světě, podle jejich řehotu soudě. Čtvrtek byl parný, tak jsme ho odpoledne strávili u Orlice. Večer bylo matiné skoro jako na velkém běhu. No a pátek – ten se ukázal být příliš krátký na to, co všechno chtěli plavčíci se svými námořníky vlastně zvládnout. Stavět hráze, lézt na stěnu, získat poklad, prožít táborový oheň se scénkami. Před spaním nás zase přikvapil chlapácký Drinian, který si zkontroloval svou posádku před tím, než se Jitřní poutník měl vypravit k samému konci světa. Uznal, že naši plavčíci mohou být přijati za námořníky.
Toto všechno prožité v radosti a pokoji by nebylo možné bez krásného nasazení řady obětavých lidí. Ráda bych děkovala jmenovitě, právě proto, že slova díků včera poněkud spláchl déšť. Jitřenku více než půl roku připravovala řada lidí. Organizačně i technicky. Bylo třeba vést přihláškovou agendu a plánovat spotřebu surovin. To obstarávali otec Tišek spolu se Štěpánem. Tišek byl s námi po celou dobu tábora, byl dětem admirálem i přítelem, s výhodou šedin a vpravdě dědečkovského odstupu. Pozornost otce Martina, který Jitřenku před dvaceti lety rozjel a stále formuje, letos štěpily povinnosti spojené s přípravou návštěvy Svatého otce u nás, vedle stálých starostí proglasových a televizních. Tedy alespoň nám to tak říkal. My jsme ho ale viděli připravovat dětem zápisník, provázet je příběhem Jitřního poutníka při čtení a společných posezeních, s kamerou v ruce, dokonce i v ranní tůňce. Návštěvníci webu by byli bez jeho práce ochuzeni o řadu příspěvků, především průkopnických multimediálních. Stále se stará o technické zázemí programové složky, což doceňujeme vždy, až něco hoří.
Personál u dětí tvoří na jednu stranu už zkušení vedoucí, řekněme 18+, a pak noví pomocníci, který pracovně říkáme „žolíci“. Na velkých bězích tábora patří třeba ještě mezi táborníky, na Jitřence patří k některé z družin a střídají se v pokrývání potřebné provozní práce. Takto letos sloužili Kačka, Jája, Monika, Vojta, Anička, Maka, Viktor, Adam, Lili, Ivíšek a Zuzka.
Práci mladších vedoucích usměrňovali ti zkušenější. Někteří, jako třeba Evžen a Ludva, už mají za sebou více než 10 Jitřenek. Evža letos Jitřenku obohatil, samozřejmě krom své přítomnosti, krásnými sponzorskými výrobky chráněných dílen a Ludva zas třeba fotografováním a závozničením. Jeho super velké auto mu bylo osudným právě včera, kdy nás přibližoval k autobusu a zmokl tak, jak asi na Jitřním poutníku při nejprudší bouři. Vedoucí Vojta K. (mimochodem Vojtěchů bylo letos na Jitřence osm!, chtělo by to více fantazie v porodnicích…) byl páteří organizačního týmu Jitřenky, zajistil pohádkové poklady a nádherné kulisy pro táborníky, to druhé spolu s malířkou paní Martinou Špinkovou. To dík Vojtovi rozvířila vlny dívčí tůňky modrobílá zjevení, která mnohým nedala spát. Také vedoucí Bětka se o Jitřenku starala dávno před 15. srpnem. Obstarala opasky a řadu drobností na ně, spolu s Bety sestavila zápisník. Danka se na Jitřenku vrátila po roční pauze vynucené studijními povinnostmi. Má péči o nejmladší v malíčku a kvůli svému nasazení měla ke konci už opravdu dost J. No a šestku hlavních vedoucích jednotlivých družin uzavírá Prety, patronka hudby na táboře.
Ke stálé jitřenkové partě patří dále vedoucí Jelen, Bety, Vlče, Zuzka a Frodo. Letos měl premiéru Fanda. Jsou to vedoucí i z „velkých“ běhů, kteří se u menších dětí odreagovávají a dostávají prostor pro jiný druh práce. Díky jim na jejich nasazení a individuální přístup.
Každý znalec ví, že dětem se bude na táboře líbit jen tehdy, pokud jim bude chutnat. Proto sázíme na kvalitu a jsme rádi, že opět přijela dvojka Marcela + Iveta. Zvládaly vařit nejen pro nejmenší, ale i pro nás větší. S úsměvem, dobře a včas. Iveta navíc přispěla plavčickým opaskům řadou krásných drobností. U kotlů také pomáhala Stáňa, která měla navíc skvěle pod palcem naše nejmenší, Anežku, Hani a Vašíka. Takže paní doktorka Evička mohla ordinovat a táborníci, se zkušeností s malými sourozenci, se mohli na táboře cítit jako doma. Evičce patří dík, že se nezalekla a i s druhým baby za námi přijela.
Dík patří taky dobrým chlapům, kteří přijeli pomoci s rozjezdem a potom taky sklízením Jitřenky: Standovi, Králíkovi, Peťovi, Pavlíkovi, Vikymu. Bez nich bychom to rozhodně nezvládli. No a pak také ochotným rodičům, kteří se nezalekli deště a také pomohli.
A co závěrem? Napadá mě, jak bylo krásné, že letošní Jitřenka byla obklíčena Mariánskými svátky. Slavnost Nanebevzetí a pak Panna Maria Královna. Bez nadpřirozené ochrany bychom stěží prožili tolik krásného. Bude se nám těžko vracet do reality, kéž to krásné v sobě dlouho udržíme. A kéž nám přijedou táborníci i na rok.
vedoucí Mariana
