Tradá. Znějí fanfáry a my vybíháme ze zahřátého pelíšku směr hřiště. Ranní vlhko a ostrý vzduch štípou na kůži. Protáhneme rozespalá těla a běžíme po hrbolaté cestě směr tůňka. Kdo se ponoří, obdrží rybu (né k jídlu, ale pouze do deníčku) a to za to stojí přeci! Potopit, do ručníku a rychle zpátky. Díky, sluníčko, díky za tvoje hřejivé lechtání - aspoň ta zima není tak neúprosná. V táboře nás čekají teplé rohlíky ­+ marmeláda s extra velkými kousky jahod!

Jakmile nasytíme své hladové „já“, jdeme občerstvit i svá těla a to rovnou do kostela! Před Pánem je ta nejlepší chvíle z celého dne. Po ní nás Noe zve k hledání naší již dlouho vytoužené duhy, která je smlouvou mezi námi a Bohem. Proto se každá rodinka vydává na strastiplnou cestu, až najednou… No né. Jako by všechny dětské oči obsahovaly dva blyštivé diamanty, dychtící aspoň po jednom kousku duhy. Náhle se před námi objeví DUHA a to přímo v našem táborovém kruhu! Je to ta nejvíc nejkrásnější a nejchutnější duha na světě. Je plná ovoce a my máme tu možnost si ji vychutnat jak se říká doslova!

   Tudíž jsme zdárně dopluli na pevninu a nyní je čas osídlovat nové území. Zalidňovat zemi a naplnit ji radostnou zprávou, že jsme už navždy zachráněni od potopy. Toť náš příslib od Hospodina.

   Tuto radost jsme šli ke konci dne oslavit k táborovému ohni. Pocit, že náš tábor je za námi, není veselý, bude se nám stýskat, ale co takhle jít dál, do našich měst, vesnic, domovů a žít náš život podle představy Boží. Ať je on sám naší pomocí. A ať smlouva mezi námi a jím nikdy neskončí.

Verča a Peťa