Je zvykem uzavřít kroniku táborového běhu bilančním článkem. Je potřeba udělat to rychle, protože jinak by text už neměl žádné čtenáře a také by se pisateli nechtělo nic sestavovat. I fantastický tábor, ze kterého se nikomu nechce, je v paměti účastníků po svém konci okamžitě nahlodáván časem. Už na něm nejsme. Už bledne za přítomností. Každý, kdo měl na závěrečném nástupu slzy v očích při slovech „druhý běh Tábora Radost 2011 definitivně skončil“, udělal správně. Protože později už přichází reakce jiné, na slzy už není místo. (Ale jestli teď nějaká ukápne, nebudu se zlobit.)
„Kdo je letos na táboře poprvé?“ Ptáme se pokaždé. Zvedne se určitý počet rukou. Moje letos také, protože jsem zažívala na dvojce premiéru, a to nejen jako hlavní vedoucí, ale zkrátka vůbec. (Pozn.: Osmkrát jsem měla tu možnost a čest vést jedničku.) K mému velkému překvapení je dvojka naprosto normální. Ba dokonce super. Začalo to už táborníky: no úplně normální, milé děti. Živé, slušné, s chutí něco zažít, být na jedné lodi. A vedení? Žádní mimoni, zkušení, schopní, s velkou chutí žít společenství, ne „jen“ partu. Na konci bez chuti jet už domů. Jaký tedy byl ten náš uplynulý běh? Jaké přívlastky nesl?
Vyrovnaný:
Šest dívčích a šest chlapeckých družin. Ideální kombinace na vše. Počet pod 100, což znamenalo rychlý výdej jídla, středně rychlé přesuny, možnost vejít se bez ústrků do kaple, rychlý průběh olympiády.
JNN:
Klobouk dolů před tvůrci celotáborové hry. Jan Nepomuk Neumann nám již není neznámý, ale hlavně jsme neprožívali životní příběh někoho neživého z vitráže, nýbrž dobrodružství z americké divočiny s krásným znázorňováním v podobě staveb z vesnice i katedrály. Mimořádně precizně byly připraveny scénky pomáhající nasát dobovou atmosféru. JNN jsme napodobovali, jak to jen šlo. (Světec zemřel poměrně mladý, na ulici v důsledku vyčerpání. Ve vedení jsme se snažili vzájemně trumfovat v napodobování našeho vzoru.)
Vytrvalý:
Deštivé byly z patnácti dva dny. Čtvrtek a pátek prvního týden, kdy lilo v kuse. Jinak asi čtyřikrát sprchlo a táborový den to nijak zvlášť nenabouralo. Ovšem, déšť umí dělat s náladou své a pěkně zamíchá programové karty. Přesto jsme na dvojce mohli prožít čtyři táborové ohně, dva coutnry bály, regulérní olympiádu, naučili jsme se dvě sestavy zumby (a to prosím i chlapci), zdolávali pevnost Boyard a hráli hry bez hranic.
Obdivuhodný:
Vedení obdivuhodně chápavě přijalo nabídku založení klubu AA – anonymních abstinentů. Nevím, jaké máte představy o kolektívu pětadvaceti mládežníků ve věku od 17 do 3? let. Stran vedení druhého běhu mohu konstatovat, že vlastní zábava byla velmi potlačena ve prospěch práce a služby a dělo se tak dobrovolně. Děkuji všem.
Návštěva tří:
Podobně jako Abrahám, měli jsme návštěvu tří poutníků. Přijeli legračně modrým roomsterem, byli v civilu a byli to biskupové: otec biskup Vojtěch, Josef a Jan. Bez velkých formalit a příprav s námi strávili část odpoledne. Odpovídali na otázky dětí při besedě a pak se také živě zajímali o Radost a poznávali tábor. Na rozdíl od Petra na hoře Tábor jsme se zapomněli zeptat, jestli pro ně nemáme postavit tři stany. Takže pak zase odjeli. Nejvíc jsem se v souvislosti s jejich návštěvou nasmála při závěrečném loučení s táborníky v sobotu, kdy se mi jeden svěřil, že mu druhý táborník nabídl 10 korun, když se biskupa zeptá, zda věří v Boha. Nezeptal se…
Bez průšvihů:
Zarmoutilo nás, že jedna tábornice musela z důvodu zlomení nohy opustit tábor předčasně. Jinak se nám Bohu díky vyhábaly úrazy či nemoci. Také hygienická kontrola proběhla standardně, tedy dobře.
Šest šéfů běhů na důchodě:
Je to k nevíře, ale na dvojce působila sedmice současných či ex šéfů běhů: v kuchyni Íček a Charlie, aktivně ve vedení Jirka M., Fanda, Woyta a já, jako zdravotník Standa. No není to nádhera? Doslova vrakoviště osvědčených bentleys a chrislers. Na fotce vidíte vedoucí běhů Tábora Radost pro rok 2011: Vojtěch Drápal, Petr Vojtek, Marie Lukasová a František Janoušek.
Zvláštní poděkování:
Rádcům – jejich fotka bude nějakou dobu na mém nočním stolku. Z vedení jmenovitě Pavlíkovi za zakotvování všech plánů do reality a neúnavné střežení technické stránky tábora; Marušce za naprosto profi zvládání programového vedení; Woytovi za inovativní nápady; Píďalce za bezchybnou sportovní vedoucí a Švesti za vytrvalou práci na fotkách a webu. Dívčích vedoucích bylo mírně více a dívky také obstarávaly některé úkoly, které jinak tradičně připadají chlapcům. Klobouk dolů.
Z ostatních vedoucích, instruktorů a praktikantů si nevybavuji nikoho, kdo by nestál dobře na svém místě. A že nás bylo tak akorát, respektive naknop. Na každého bylo vidět. Děkovala jsem osobně a děkovat chci i nyní. Ještě mě napadá, že je třeba výslovně ocenit krásné provádění scének, které dokreslovaly program, i těch „nadstavbových“ (Hanka a Jimy). Mnoho dobrého pro běh udělal statutár Střediska Radost Viki Kubíček, kterého nechci opomenout. A konečně závěrečným poděkováním chci dodat vážnosti přínosu otce Tiška, který byl na běhu velmi obohacujícím elementem – jak v rovině osobní, tak i duchovní. Díky.
Na závěrečném nástupu jsme upřímně řadu dětí zvali k účasti na dalších, i celoročních akcích Střediska Radost. Největším úspěchom naší práce bude, pokud budou mít děti zase chuť přijet. Přesto mám velkou radost i z radosti vlastní a radosti souputníků ve vedení. Díky vám všem, kdo jste dvojku prožívali s námi, například prostřednictvím webu. Toto je rozloučení i pozvánka k dalšímu setkávání.
Marie Lukasová, hlavní vedoucí
