Následujícího dne bylo všechno jinak, než jsem předpokládal. Vůbec mě nenapadlo, že bych někdy mohl vstát i před sedmou hodinou ranní. K mému úžasu to šlo. A to přímo bleskurychle! Všichni jsme se vyřítili ze stanů oblečení v plavkách a řadili se na náměstíčku. Popadl mě strach. Copak se děje? Že by rychlá evakuace? Nebo snad zrychlená verze výletu do akvaparku? Ale kdepak, byla to obyčejná táborová rozcvička. Proběhli jsme se lesem a pořádně si protáhli tlapky. Pár kotoulů nás vyvedlo z údivu a pak hurá do tůňky, osvěžit se. Vydatně popoháněni naším rádcem jsme vyběhli zpátky do tábora, převlékli se do něčeho, co nebylo tak mokré jako plavky a snažili se z naší kůlničky na dříví udělat zase něco jako stan (alespoň zvenku). Jakmile vedoucí posoudili náš heroický výkon, pošoupli jsme své zadečky (já i s ocáskem) k bohatě prostřenému stolu.
Dál už vám ale přečtu zápis z kroniky mé kamarádky Káti.
 
 
Heslo pro dnešní den znělo: „Dnes slavíme vzkříšení Krista i nás“. Jelikož jsme vstávali až o půl 7, panovala přes celý den humorná nálada. Po výborné snídani (kakao, vánočky, máslo, marmeláda) jsme se vydali na plnění kritéria, které ne vždy bylo jednoduché. Po namáhavé vodní kladině jsme se přesunuli na lezeckou stěnu, dále následovaly švihadlo, tyč, indiánský žebřík a spousta dalších disciplín. Přesně ve 12h jsme se sešli v kostele na modlitbu Anděl Páně. Později každý „nafasoval“ výborný oběd. Všem kuřecí řízek zachutnal, ale brambory nebyly slané. Byli jsme moc líní si dojít pro sůl. Celé menu dochucoval výborný okurkový salát, který příjemně  osvěžil, když už od rána silně pařilo Slunko. Při poledním klidu jsme psali dopisy domů a učili se nové písně. Hned po zatroubení jsme se vydali dodělat táborové kritérium. Když byl dokončen i tento „job“( čti „džob“), utíkali jsme plnit orlí pírka – Obratnost a Impuls. K svačině jsme měli borůvkový koktejl a následně vedoucí zatroubili rychlý nástup. Byli jsme rozděleny na mladší a starší děvčata. To samé i chlapci. Při kondičce jsme se hodně zadýchali, ale i přesto jsme se vydali na dlouhou běžeckou trasu jménem Kanada. Běžíme, běžíme … už, už vidíme tábořiště a hurá do sprch! Pak následuje chvíle volna a šup šup na růženec! Již před růžencem nás navštívila velice vzácná návštěva - otec Stanislav. Už se těším na jeho zítřejší besedy. K večeři jsme měli obložené chleby. Které byly fakt výborné! Následně jsme se v košilích odebrali na chlapecké náměstíčko. Když zapadalo sluníčko, přemístili jsme se na večerní modlitbu kompletáře. Tím jsem zakončili dnešní den.
Díky Ti Pane za společně strávený den s Tebou a Tvými služebníky.

Káťa Tomková, 14 let, družina Ještěrek

To jsme ale s Káťou ještě netušili, že na nás vedoucí ušili boudu (to, že se dá vstát před sedmou hodinou, jsem už vstřebal, ale že se dá bouda ušít, mě opravdu nenapadlo). K mému překvapení se však nejednalo o boudu, kterou jsem měl na mysli, ale o prověrku naší odvahy. Vedoucí si nás rozdělili do několika skupin a odvedli do lesa. Rychle se stmívalo a pomalu nebylo vidět ani na krok. Naším úkolem bylo jít za světlem a poté dál až na lesní cestu. Vyrazil jsem s vervou mně vlastní, ale s každým krokem se nenávratně vytrácela. Chtěl jsem utéct zpátky do tábora, když v tom na mě zasvítilo velké světlo a já se tak vylekal, že jsem měl co dělat, abych nevytrousil ty výborné knedlíky ze včerejší večeře, které jsem ve své kapse tak pečlivě uschoval. Zatnul jsem zuby, napnul ocásek a ze všech sil upaloval kupředu… vy se bojíte? Ano? Já se taky bál, ale nebojte, všechna voda nakonec steče dolů a Stázina… ups! Ale to už je jiná pohádka. O té zase někdy jindy.

Ale teď už hajdy do postýlek. Dobrou noc

 Váš strýček FjoDor