V našem areálu na Americe proběhla 8. května 2013 mimořádná událost, "Den otevřených dveří". Zážitek to byl pro všechny zúčastněné opravdu mimořádný a spíše než dveře, otevíral naše vzpomínky, naše oči, naše přátelství ....

Čas je neúprosným rozměrem našeho bytí. Plyne jako voda. Jako voda v Černém potoce pod Amerikou, kde stavíme v době táborů tůňky pro tradiční ranní porozcvičkové osvěžení. Jako bychom těmi tůňkami chtěli na pár chvil zastavit proud času a ranní koupelí ve studené vodě vepsat do našich srdcí nesmazatelný vzkaz: "Byl jsem tady, byl jsem zde s vámi, nezapomenu na vás, jsem Radostný Američan". Je to trvalá pečeť otisknutá kdesi hluboko v nás. Ne nadarmo se i na tůňku vzpomíná jako na jeden ze symbolů života na Radosti.

Vzpomínky, které nás k času na Americe stráveném vážou, mohou být různé. Někdo vzpomíná hlavně na přátelství a konkrétní osoby, která toto místo provázejí, někdo na zážitky a radost z překonání sebe sama při táborech a někdo bojuje i s negativními zážitky a nechutí se sem vrátit. A protože proud Černého potoka pod Amerikou nejde zastavit, čas přináší nové tůňky, nové pohledy, nová poznání, utvrzuje stará a přináší nová přátelství. Právě tuto skutečnost měl zohlednit Den otevřených dveří na Americe. Umožnit se ohlédnout, připomenout dávná dobrodružství, obtáhnout rozostřené kontury dávno neviděných přátel a pro některé i najít nový pohled na něco, na co třeba i neradi vzpomínáme. A podle reakcí těch, kteří se zúčastnili, byl cíl našeho vzájemného setkání naplněn.

Amerika se naplnila lidmi, kteří netajili svou příslušnost k tomuto společenství. Už nebylo možné rozpoznat podle věku táborníky a bývalé táborníky od rodičů a prarodičů. Často bylo slyšet šedovlasého pána či paní, jak vypráví dětem, které je doprovází, že zrovna na tomhle místě dělali zkoušku obratnosti, leckdo to i doloží krátkou promenádou po kladině, tady stál jejich stan či nastupovala družina a tam dole v mlází se dělala odvaha nebo statečnost. A támhle jde někdo, kdo s nimi byl v družině, nějak se špatně vzpomíná na jméno, ale byla s ním vždy dobrá nálada, ale ano, už si vzpomínají i na to jméno, to je přece ...! Radost, kam šlo dohlédnout. Radost se jmenoval a dodnes jmenuje i náš tábor, v dobách minulých pionýrských táborů s rudým nádechem se tak sice jmenovala většina dětských táborů, ale ten náš v tom měl hlubší podtext: Poselství Radostné Zvěsti jako osu našeho pozemského bytí. Zdá se Vám, že se příliš zabývám pohledem těch hodně starých pamětníků? Ale kdepak, byla zde také spousta rodičů, kteří před několika lety dojezdili jako táborníci, nyní však se zápalem líčí své zážitky svým ratolestem v kočárku či nosičce, co na tom, že jim zatím ani nerozumějí, jednou to přijde, mají to holt v krvi. A šedé vlasy? To taky přijde, ale ještě mají čas. Podle řečí a elánu ve vyprávění stáří stejně nejde rozeznat.

Velkou Radostí byla určitě nečekaná setkání. Někteří se nemohli již dříve na Ameriku podívat, protože nenalezli cestu a některým stál v cestě nějaký stín na duši. Dík jejich vstřícnosti jsme ale také mohli být svědky mnoha slz v krajíčku očí provázejících poznání, odpuštění i radost. Nešlo jen o to dívat se dozadu, ale radovat se i z toho, že jsme teď spolu a těšit se na další společnou cestu, byť třeba nebude znamenat každodenní kontakt.

Byl to krásný den, počasí jak vymalované, dobrá nálada, naše srdce se otevřela dokořán. Opět nás pojí společná cesta, nejen ty, kteří přijeli, ale i ty, kteří třeba tentokrát nemohli a těší se na příští příležitost. Srdečně zveme do našeho společenství všechny, kteří o to stojí. Vždyť kráčíme po společné cestě do toho vysněného Království, kde pak snad budeme tábořit jednou společně na věky. Však už tam někteří z nás dorazili a pomáhají nám, co můžou.

A nenechte se mýlit. Amerika hodně dává, ale taky bere. Je to nikdy nekončící řetěz práce a starostí, aby Amerika byla pro všechny tím Radostným domovem. Proto i ti, kteří se na přípravě Dne otevřených dveří podíleli, nechali na tom kus sebe. Odměnou a sílou do další práce jim pak byla právě ta Radost těch, kteří přijeli. Je to takové dobíjení našich životních baterií, které nás pohání k dalším Radostnějším zítřkům. A i když je na organizaci co vylepšovat, chtěl bych poděkovat jak organizátorům za skvělou práci, tak účastníkům za skvělé společenství. Jeden bez druhého nejsme nic, dohromady společenství Tábora Radost. Otevřme si navzájem svá srdce dokořán ...

Za všechny organizátory a Středisko Radost   Viki