Poznámka vedoucího, který daný blok kondičního cvičení vedl:
V roce 1994 proběhl v Africké zemi Rwandě (ne v Ugandě!) masakr rozměrů, které neměly nikdy předtím v dějinách obdoby, a to bez sebemenšího povšimnutí světa (USA se odmítly angažovat, OSN byla pasivní). Tamní kmen Hutu začal systematicky za pomocí milic Interahamwe a rwandské armády vyvražďovat druhý kmen Tutsiů. Během tři měsíce trvající genocidy bylo pobito 900 000 Tutsiů a umírněných Hutů (to je asi sedm mrtvých za minutu!). Konflikt ukončila Tutsiská povstalecká armáda, která se rychle zformovala a přestože stála proti organizovaným vojenským a polovojenským jednotkám, dokázala agresory vytlačit až k hranicím se Zairem. Pro zájemce o tuto problematiku vřele doporučuji film Hotel Rwanda
Situovali jsme se do role lidí, jež pašují zbraně pro povstaleckou armádu, hájící přežití svého národa, a ačkoli je válka a násilí vždycky tím nejhorším řešením, každý má právo bránit svůj život.
Woyta Drápal
Cvičení s láskou
„Jedem, jedem chlapi, musíme se oklikou dostat kolem nepřátelské jednotky. Vyměňte si zbraně! Je to třicet kilometrů daleko a budeme se muset plazit, aby nás nespatřili!“ Generál Drápal domluvil a vojáci se začali chystat. „Tohle pašování zásob do Ugandy je čím dál tím horší,“ postěžoval si Petr. Nebyl ale sám. „Nemůžeme to tam prostě dopravit jinak?“ začal Dominik. „Jsme přece humanitární pomoc!“ přidal se tímto k Petrovi.
„Ne, my nejsme humanitární pomoc, my jsme OPRAVDOVÁ POMOC!!!“ usadil ho generál...
Ptáte se, co tu dělají tyhle věty? Ne, není to úryvek z žádné válečné knihy, ale ve skutečnosti je to úryvek z prvního bloku kondičního cvičení starších hochů 5.8.2009 na Americe. Asi si říkáte, jak jsme mohli dostat do ruky zbraně a jít dobíjet Ugandu. Asi vám došlo, že ve skutečnosti to bylo jinak. Po rozcvičce jsme se sešli s „dvojkou Vojtů“, Drápalem a Sapákem, dvěma „nejtvrdšími generály Americké armády“ u vchodu do lesa. Ti nás „seznámili se situací v Ugandě“ a na nedalekém skladu zbraní, představovaném hromadou velkých polen, nás vybavili zbraněmi, od lehkých pušek až po raketomety pro dva („nečekaně“ poleny). A běželi jsme. Po několika „hodinách“ cesty jsme narazili na první „jednotku protivníků“. Zbraně jsme ale neměli v pohotovosti, takže jsme pouze uhýbali nepřátelským střelám, přesněji řečeno jsme dřepovali s poleny na zádech. Když jsme se vyhli všem střelám nepřátel, následoval další poklus.
Ale co se nestalo... Narazili jsme na další jednotky. Tentokrát ale zbraně připravené, takže s táhlými prohýbacími kroky útočíme a útočíme dál i přesto, že je to makačka na stehna. Konečně jsme se s bolavými stehny probojovali až k bunkru, kde nás čeká první, krátký, ale slastný odpočinek. Po něm nastala výměna „zbraní“ a běžíme dál. No, jestli se domníváte, že jsme zanedlouho narazili na další vojáky, tak se nemýlíte. Tentokrát jich ale bylo tolik, že se kolem nich musíme proplížit. Ta oklika znamená 30km plížení. To není málo, takže se po chvilce odpočinku se klikováním plížíme oklikou. Pravda, o-klika byla jen jedna, ale kliků bylo třicet, jako kilometrů. Ano, správně jste uhodli, že tato část je ta, o které pojednávaly první věty.
Po tomto náročném, ale úspěšně splněném úkolu, došlo k další výměně zbraní a běželo se dál. Další úkol byl poněkud jednodušší – vyspat se. To je jen obrazně řečeno, ale opravdu šlo o to, že i ve spánku musíme být bdělí, a sed-lehy jsme se rozhlíželi kolem sebe po nebezpečí. Po „nádherném dlouhém spánku“ jsme opět popadli zbraně a bez větších problémů se dostali až k Ugandskému skladišti.
Během toho, jak jste četli tento článek, jste si možná říkali, jak něco takového, jako kliky, sed-lehy nebo dřepy, můžeme mít rádi, jak se něco takového může jmenovat Cvičení s láskou, ale tady nešlo o to, co jsme tam dělali, ale o to, že vedoucí nám to svým příběhem natolik zpestřili, zpříjemnili a motivovali nás tím, že se z toho nakonec přece jen stalo ... počkejme si na to ... CVIČENÍ S LÁSKOU!!!
Jeňa, Kamzíci
