Čtrnáctý táborový den

„To už je naposled!“ Nějak si to uvědomujeme u každé činnosti – poslední poledňák, kondička, večeře, nástup, táborový oheň…

Nějak se nám to s Mufem nezdá. To není možný, že to uteklo tak rychle! Těšíme se sice domů, na náš maličko blechatej pelíšek, ale je nám zároveň tak nějak teskno… Oblíbili jsme si vaše děti, bylo zajímavé a zábavné je sledovat při všech jejich činnostech a naše práce nás opravdu bavila. Tak vám předáme ještě poslední plnohodnotnou zprávu.

Dopoledne byla poslední možnost splašit talenty. Ráno všichni věděli, jaké mají průběžné výsledky, ti moudřejší neusnuli na vavřínech a snažili se ze všech sil na orlích pírkách a trofejních disciplínách. Ovšem, skryté zisky byly za psaní příběhů (i těch, které jste tu měli možnost celou dobu číst), kronik a malování obrázků. V tábořišti byl velký shon, jak se děti střídaly na stanovištích a do toho ještě pobíhali detektivové s něčí mikinou a hledali majitele.

Po obědě bylo pokračování filmu o sv. Pavlovi a pak dostali družinky volno na vycházky. Já jsem špehoval pro změnu vedoucí – ti měli plné packy, teda ruce práce s hodnocením zápisníků, psaním pochval, shromažďováním výsledků a sčítáním talentů.

Pak nastal očekávaný nástup, lehce napjatí táborníci čekali, jak dopadnou. Konkrétními výsledky se vám pochlubí vaše děti samy, tady totiž vyhráli všichni! Akorát s trošku odlišnými výsledky:-)

Po nástupu se konal poslední táborový oheň, který slavnostně zapálili vítězové celotáborové hry. Zpívaly se písničky a já jsem sledoval dětské obličeje a snažil se jich zapamatovat co nejvíce. Bude se mi po nich stýskat… Ale tak pěkně.

Mám pro vás posledních pár příběhů, snad potěší a třeba pobaví:-)

Emilka jede na tábor

Každé ráno se malá Emilka chodila dívat do maminčiny kanceláře na kalendář a zaškrtávala si dny. Už jen týden… 6 dní… 5 dní….2 dny… už zítra… a dnes už to je. Emilka jede na tábor Radost. Poprvé jede na tábor, poprvé opustí maminku na tak dlouhou dobu. Věci má nabalené už dva dny a žaludek ztažený už aspoň tři dny. A dnes ji přepadá jakási zvláštní úzkost. Dělá krok do neznáma. Už nasedá do auta a vyráží. Maminka a tatínek ji utěšují a ona už se pomalu přestává bát. Ale ouha, co to? Už jsou u divadla a ona vidí samé neznámé tváře, a to už je tu nová vlna strachu. Nasedá do autobusu. Pláče a mává a mává a mává… Už se ztratila z dohledu. Emilka sedí a neví, co má dělat a najednou se vedle ní ozve hlásek: „Ahoj, já jsem Elenka, jak se jmenuješ?“, „No… já jsem Emilka…“ řekla tichým hláskem a mlčela dál. „A ty jsi tady poprvé?“ Emilka přikývla. „Já taky a nikoho tady neznám… Budeš se se mnou kamarádit?“ „Jo, moc ráda a odkud vlastně jsi?“ Od této chvíle si stále povídaly a staly se z nich velké kamarádky. Hovor jim vydržel až do cíle a i přes cestu do kopce až na tábor. Na nástupu bylo další velké překvapení. Děvčata byla spolu ve družince a tím pádem i ve stanu. To bylo radosti! Hned první večer celý prokecaly a myslely si, že jsou nejšťastnější děti na světě. To ovšem ještě nepoznaly kondičky s Vojtou. První byla hned v neděli a holky si myslely, že Vojtu uškrtí. Všichni oddychovali, už nemohli a Vojta je stále hnal do nových a nových aktivit. Všichni na něj házeli bolestné oči (i naše dvě hrdinky) a to Vojtu ještě víc utvrdilo, že musí přitvrdit. A takto to šlo každý den. Holky si celý den povídaly, hrály hry a psychicky se připravovaly na kondiční cvičení. Ale je zajímavé, že díky tomu se jejich přátelství utužilo a věřte nebo ne, ale už po týdnu jim dokonce přišly kondičky lehké.

Jana Vlachová, 16 let, Žabky

Táborové ranní vstávání

Náš den na táboře začíná vstáváním kolem šesté hodiny ráno. Uff. Pro někoho je to zátěž a někdo zase vstává dřív, aby si uklidil ve stanu nebo vybarvil zápisník. Při tom se občas potichu poklábosí se sousedem o tom, co se jim zdáli, nebo co se dělo včera nebo prostě po celý rok. Přitom netrpělivě čekají na vedoucí běhu, kdy konečně vylezou ze stanů v plavkách (vedoucí jsou vzhůru minimálně půlhodinu před dětma:-) pozn. Puf Muf red.). Mezitím si připraví plavky, boty do tůňky a ručník. Pozor!!! Dlouho očekávaná napjatá chvíle nastala. Táborníci slyší zvonečky, které jsou zavěšeny na bráně ze stromů. Rychle rychle do plavek. Fanfára zazněla. „Někdo sází, někdo…“ křičela družinka vybíhající ze stanů v plavkách. „Žabky, Kamzíci“ volají vedoucí na obou náměstíčkách. „Hurá, konečně jsme první,“ zaradují se družinky pojmenované podle lesních zvířat a vybíhají na rozcvičku. „Ladilí, ladilou…“ ozývá se z repráků a táborníci se rozcvičují, aby byli celý den svěží. Kotoul nebo hvězda a šup z kopce do tůňky. Holky i kluci mají své tůňky. „Holky honem, nebo zmrznu.“ Volá dívčina na zbytek družinky, protože mají ve zvyku skákat všechny naráz. „Až po ramena,“ zavolá vedoucí, která vše kontroluje, na ubohou holčinu, co to chtěla mít rychle z krku. Družinka už běží zpátky do strmého kopce, aby si mohla uklidit co nejrychleji ve stanech. „Vyčistit zuby, umýt boty z tůňky, spacáky, pyžama, plavky za stany,“ volá rádkyně. -.- (krákorá) zazní z trumpetky zvuk, který svolává všechny vedoucí na poradu. Družinky si o to více pospíší, protože ví, že co nevidět bude prohlídka pořádku. „Žabky na snídani,“ svolává družinku rádkyně, když jsou všichni po prohlídce. Všichni natěšení na snídani jsou do venkovní jídelny, která je tvořena několika dřevěnými stoly, které jsou akorát pro sedmi nebo osmičlennou družinku. K snídani bývají různé dobroty, dnes je teplý čaj, chleba a medulka. „Mňam,“ tu mám nejraději.

Kristýna Dobrozenská, 15 let, Žabky

Štít svatého Pavla a zbytek dne

Štít sv. Pavla je jedno z orlích pírek, která se mohla plnit i ve volném čase. Já ho dokončila dnes a říkám vám… dost těžký! Tento štít spočíval zhruba z 11 úkolů, které se samozřejmě týkaly sv. Pavla. Schválně jestli byste věděli, kde vstoupil Pavel poprvé do Evropy? No to mi dělalo problém! No přeci v Makedonii. A kde to hledat? Sk 16, 11. Tak a dál, jaký je atribut sv. Pavla? Jo tak to vím úplně stoprocentně, je to meč, knížka a palmový list. A co se ještě dneska dělalo? Trofejní disciplíny a těch bylo spousta. Také bylo otevřeno orlí pírko v týmu, a to Výška (lano, síť, žížala, cimbuří a horolezecká stěna). Vše jsme zvládli a byl krásný den.

Píďalka, 15 let, Včelky

Den na táboře

Ráno zvonečkem

do plavek se oblečem.

Tak k tůňce jdem,

jak vylezem z vody ven,

nahoru běžíme,

na úklid se těšíme

a dobrou snídani máme.

Pak ňáké hry následují,

děcka při nich poskakují.

No musíme se vyřádit,