Studený vítr ochlazující dusný vzduch nevěstí nic dobrého. Jinak je naprosté ticho. Zlověstné ticho…
„Prosím, pojďte nám pomoci zavázat stany u kluků!“ Přichází za námi Maruška s naléhavou prosbou. Teď není čas na otázky. Každá vteřina je rozhodující.
Rozebíháme se tedy na velké náměstíčko. Je to zvláštní pocit odpovědnosti; nebýt nás, mnoho kluků by muselo strávit noc ve zmoklých spacácích.
Vítr mezitím opravdu zlověstně nabral sil. První kapka ve vlasech tě jistě překvapí. Pak ale následují další a další!
Cítím se jako ten nejposlednější malý tvor. Človíček je úplně maličký proti bouřlivé energii přírody. Nemůžeme vůbec nic dělat.
Konečně hotovo. Než jsem stačila doběhnout do svého obydlíčka, už jsem mohla své vlasy ždímat. Spolubydlící jsem musela pozdravit skoro křikem, protože nebe začalo vydávat děsivé rány. Bum, bum, prásk! Téměř bez ustání. Vzduch je cítit deštěm a je nabit energii.
Konečně jsem si lehla na svou postel. Skoro nemůžu uvěřit tomu, že mě od opravdového pekelného bálu, nebeské bouře, dělí jen několik milimetrů látky bělavé plachty.
Co chvíli mě do očí „praští“ ostré světlo blesku po chvíli následované dutými ranami.
Na plachtě nade mnou je děsivý obrys. Je to stín mezery mezi plachtou, která už nejde pevněji svázat.
Celý stan se kymácí a já jen doufám, že jsme stany na „stavěčkách“ postavili pevně.
Znovu. Oslepující blesky, rány a hromy. Vítr lomcující celou konstrukcí. Velké kapky deště bubnují na celtu stanu nervózní vzkazy morseovkou. Znovu, znovu, ještě znovu. Vydrží pět tyčí, čtyři dřevěné stěny a kus plachty takový nápor? Jak dlouho to bude vůbec trvat? Kdy to bude mít konce…?
Ale nad tím se mi už nechce přemýšlet. Byl to dlouhý náročný den. Ukládám se tedy pod ochranná křídla svého strážného anděla a usínám s modlitbou na rtech. Však ono už to nějak dopadne.
Maruška Macháčková, rádkyně Veverek
Líbí se Vám, co dělá Radost? Pomozte nám dělat RADOST!
