Úplně nejdokonalejším zážitkem z cesty byl ale poslední úsek, kde se větve zatížené velkým množstvím sněhu skláněly nad cestu a několikrát úplně zatarasily výhled z vozu. Naštěstí zná Viki cestu z Klášterce téměř zpaměti, takže nešlo o žádný problém. A věřte, že fotky z galerie jsou pouhý slabý odvar.
Po příjezdu honem do pracovního, do teplého pracovního, a rychle vypustit vodu na zimní provoz, abychom to stihli ještě za světla. Dalo to mnohem víc práce, než by mě kdy napadlo, protože některé vypouštěcí ventily jsou velmi těžce přístupné (hlavně pro lidi jako já a Štěpán) a velmi zodpovědně dotažené. Nakonec jsme většinu „vodního zazimování“ zvládli, na další den bylo už jen potřeba natáhnout jednu hadici a našroubovat metrovou trubku.
K večeru přijel i zbytek účastníků školení, především děvčata, která nám navařila výbornou kalorickou večeři (nutno dodat, že sama se jí moc nedotýkala). Ovšem (dámy prominou) nejkouzelnější z příjedzduvších byl Králíček, který si vzal sebou na cestu svou motorovou pilu, aby si mohl prořezat cestu skrz napadané větve a stromy. Nutno dodat, že ji několikrát po cestě opravdu spolu s Vrabcem použili. A teď zavřete oči a zkuste si představit hypotetickou situaci, kdy přes silnici spadne strom, utvoří se kolona aut, lidé jsou nervózní, čekají na silničáře a najednou jeden z řidičů přiběhne s motorovou pilou, naporcuje spadlý kmen a zprůjezdní pozemní komunikaci v celé její šíři. No napadá vás právě teď nějaký lepší případ křesťanské pohotovosti a hbitosti?
Další den ráno – protože ráno je moudřejší večera, vstávali jsme o půl osmé - jsme posnídali a vrhli se na zbytky zazimovacích prací. Nejsem si jistý, co všechno se udělalo – sundaly se stolové desky, definitivně se dokončil přechod vody na zimní provoz, lépe se přikrylo dřevo u dřevníků, Kubikula zdokumentoval polámané větve stromů na Americe a z větví, kde to bylo možné, se setřásl sníh. Protože letos napadl sníh výjimečně brzo, nestihlo opadat listí, které onen sníh zachytilo, větve stromů se pod jeho tíhou hodně ohnuly a dost se jich úplně zlomilo. Nejvíce nám budou chybět větve švestky na klenbě kostela, která tak dostala citelný zásah do své umělecké výzdoby.
Odpoledne přijel Vojta a Robert, kteří nám předvedli, co vše se dá z Land Roveru vytáhnout (předváděl především Robert se svým strojem, který si dovezl). Každý si zajel kolečko s našim novým Anglánem a ti, co měly odvážné srdce a stabilní žaludky se projeli s Robertem v jeho stroji.
Robert nám vtloukal do hlavy, že off-road je především o pohodě, ale když jste viděli Labutí jezero v jeho podání, jak točil čtyřtunovým kolosem na horní louce kolem dokola a s ledovým klidem podotýkal, že se možná převrátí, že to auto je na to stavěné, tak nevím. Na druhou stranu, když s námi zapadl na cestě k bývalému mlynářovu do půlmetrových závějí a točil se bezmocně kolem dokola na místě, nezmizel mu ani na chvíli z tváře úsměv a pohodový výraz, takže na tom asi taky něco bude.
Večer jsme se s ním rozloučili, dali mu malý dárek a na poděkování zazpívali píseň Drak od Zemské brány, kterou si vyslechl skoro jako hymnu. Sami jsme se pak také rozjeli domů. Věřím, že si uchovám krásné vzpomínky na pěkné chvíle uplynulého pátku a soboty.
A ještě něco. Robert nám říkal, že musíme mít k Land Roveru vztah, že se nemáme bát s ním mluvit. Což doložil i svým chováním, při zapadnutí. Takže díky Vojto, díky Roberte a díky Angláne, za to, že jste tu s námi byli, jste a budete.
Woyta
A kdo jsme tam byli: Viki, Vojta K., "Roverák" Robert, Woyta, "motorpilový" Králík, Gusta, Dick, Šnek, Kubikula, Makrin, Petr S., Hans, Silva, Vrabec, Anička K., Kevin.
