...Německá ogranizace ILJAB jednala z pověření německého Ministerstva pro rodiny, seniory, ženy a mládež. Tato příležitost byla prostřednictvím České rady dětí a mládeže nabídnuta také českým organizacím, které se prací s dětmi a mládeží zabývají. A tak jsem jela i já...
„Guten Abend, Michaela. Ich bin Rudi.“ ozvalo se chvíli po tom, co jsem trošku roztřesenou rukou zazvonila u dveří domu, jehož adresu jsem měla napsanou na kousku papíru: Heiligenroderstrasse 101, Kassel, Německo. Po asi desetihodinové cestě autem jsem konečně dorazila. Byla jsem pořádně utahaná, takže jsem si vyslechla jen pár nejdůležitějších informací, vybalila nejpotřebnější věci a hned se odebrala do své nové postýlky. Tady teď budu měsíc spávat.
Po typické německé snídani s „mojí“ novou rodinou jsme se s Linou, tak se jmenovala moje litevská spolubydlící, vypravily do školy. Ve velikém sále se pomalu scházeli úplně neznámí lidé. Než se začalo, bylo nás tu 28 z 11 států světa. Docela slušná sešlost, ne? No jo, ale jak s nimi mám asi tak mluvit? Španělsky umím jen svoji oblíbenou větu o velbloudovi a Čína? Tu dokážu tak maximálně uvařit. Ok, tak asi vážně budu muset mluvit německy a navíc, oni na mě taky všichni mluví německy… Co tu budu ten měsíc dělat?
Ale začalo se. Zase jsem se vrátila do středoškolského systému vyučování. Musela jsem pravidelně každé ráno vstávat a ve čtvrt na devět být ve škole. Kupodivu jsem si zvykla docela rychle, ono to vlastně není tak strašné. S Felixem, jedním z našich německých lektorů, jsou hodiny zábavné a Elisabeth, no taky to docela ujde. Pak už rovnou do menzy, která je jen tak mimochodem v Německu opravdu skvělá, a odpoledne byla různá. Měli jsme možnost navštěvovat různá centra, kde pracují s mládeží nebo se věnují jiné sociální činnosti, např. práci s postiženými nebo drogově závislými. Anebo jsme měli prostě volno. To jsme chodili plavat, hrát bowling, na procházky do parku nebo podnikali (nebo spíš podnikaly) velké nájezdy na obchoďáky.
O víkendech výlety: nejdřív Erfurt, pak Marburg. A to už byla půlka za mnou. Čtrnáct dnů uteklo pěkně rychle a já si už zvykla, že tu opravdu s češtinou moc nepochodím, ale vlastně mi to i přestalo vadit. Vždyť když to nejde verbálně, stačí použít ruce J.
Od teď jsem začala čas v Německu počítat slovy „už jen“. Zvykla jsem si. A spřátelila se se všemi těmi Ukrajinci, Rusy, Lotyši, Maďary, Litevci, Číňany, Španěly, Kazachy, Poláky, Slováky a Čechy, kteří přijeli, aby se něco nového dozvěděli, naučili a zažili.
Třetí týden uplynul tak nějak sám od sebe. O víkendu jsme vyrazili do Kolína nad Rýnem. No a pak už pomalu začal přicházet smutek. Poslední týden, poslední vyučování, poslední oběd v menze, poslední, poslední … rozlučková párty … nebrečeli jen ti nejotrlejší. Měsíc byl za námi a my se už znali. Poznali jsme, že ti, kterým na první pohled nemůžeme rozumět, jsou zkrátka bezva přátelé, s nimiž můžeš podniknout spoustu zajímavých věcí a někdy je to ještě větší legrace.
Když jsem znovu nasedala do auta a naposledy se koukala z okýnka na domy, které jsem vídala každý den, a loučila se s lidmi, které už možná v životě neuvidím, byla jsem opravdu smutná. Ale zároveň o mnoho bohatší, než když jsem sem se strachem a obavami přijížděla. Zažila jsem si v Kasselu měsíc, na který nikdy nezapomenu!
Alka Valoušková, vedoucí
