Nezaprší a nezaprší… To je ale ovšem velmi dobře, protože sluníčko na Americe máme rádi. Krásných 
prozářených dnů přece není nikdy dost. A právě takovým byl i dnešek. Nastala totiž tak dlouho očekávaná a oddalovaná chvíle pro country bál. Vidět zklamané dětské tvářičky, jak chodí za vedoucím se stále stejnou otázkou: „Kdy už to konečně bude?“, trhalo vedoucím srdce. Rozhodli se tedy, že když mají na táboře Tiška, zkusí jej poprosit, aby se spojil s nebeskou meteorologickou stanicí a objednal počasí ušité Radosti na míru.
Vše zařízeno, objednáno…po sportovně náročném programu se konečně náměstím začal rozléhat smích. Shánění šatiček, náušnic, botky nezapomenout... Vše musí být tip ťop :-).
„A myslíš, že si pro mě přijde?“ „To je otázka! No jistě, kdo by odolal tak nádherné princezně."
Na louce zazněly první tóny, Mariana lákala svým libým hlasem: "Nebojte se vstoupit na taneční parket.“ Ostych nešel až tak úplně stranou. Úkol zadat se byl někdy téměř neproveditelným. Zprvu nejistě, později již vesele začaly tančit první páry.
Svižné tempo counry však netrvalo dlouho, brzy se nachýlil konec a když už zaznívala závěrečná píseň, všichni si uvědomovali, že tanec je něčím překrásným. Můžeme jím okolí sdělit své pocity, sblížit se s ostatními, povzbudit, zlepšit si náladu i rozveselit někoho jiného. Nezáleží na tom, jestli umíme tancovat. Cítit to, že jsme šťastní, je mnohem důležitější.
Klárka Válková, vedoucí
