A byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom že se ještě sejdeme. A sešli jsme se všichni, tatínci broučci, maminky berušky, malí i velcí broučci a berušky i všichni broučínci a berušinky.
Seděli jsme spolu a pěkně si povídali o tom, jak se brouček schovával v trávě, i o tom, jak brouček neposlouchal, a tu jsme si povídali chvíli o berušce, a tu zase chvíli o broučkovi. A čas utíkal, a my jsme si povídali a zpívali, od hodiny před půlnocí až do půlnoci. A tehdy jsme se rozloučili, a aby měli broučci a berušky přes zimu co mlsat, dostali skleničku dobrého sladkého medu.
A když broučci všichni odešli, zůstala jsem v domečku sama,a tak jsem si myslela na všechny ty broučky a berušky, kteří tu se mnou a s kmotříčkem byli. Jací to byli hodní broučci a jak se měli rádi. A jak ti broučci se rychle naučili létat, a jak ty berušky se taky létání nebály, a jak broučci byli poslušní a pomohli nemocné brouččí rodině nasbírat dříví na zimu a jak mě a kmotříčkovi vždycky pomáhali a taky jak vždycky poslouchali své brouččí rodiče. A jak se měli rádi.
A už jsem si jen myslela na to, jak se broučci ve svých postýlkách ještě pomodlili:
Podvečer tvá čeládka,
co k slepici kuřátka
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine
Dali si pac a pusu a už spali a spali a dobře se jim spalo.
Janinka
