Milá děťátka,

už ráno prozrazovalo, že ten den nebude obyčejný. Zazvonil zvoneček, zahrála hudba. Ale když jsme vyskočili ze stanů, čekalo nás překvapení. Místo vedoucích nás dnes budili naši rádcové, celé náměstí bylo jako jedna veliká pavučina, kterou jsme se museli proplést a místo, abychom my pejsčí kluci běželi jako vždycky do lesa, předběhli nás tam holky, tak nám nezbylo, než jít na hříště. Nu, co naplat, aspoň, že můžeme jít do naší tůňky. Dál už byly programu staré známé procedury.

Dopoledne se rozhořel poslední urputný boj o získání posledních talentů. Každý běhal sem a tam a snažil se vyzískat co nejvíce orlích pírek do své čelenky. A docela se to i dařilo. Já třeba chytil za pařát orla Impulse a nepustil jsem ho až do oběda.

Když jsme po poledním volnu vyrazili na družinovou vycházku, začal jsem si chystat kapesník. Proč? No protože zítra jedeme domů. Naposledy se projdu kolem Ontárka, naposledy přeběhnu Pašeráckou lávku, utrhnu poslední borůvku a mezi vzlyky a vzpomínkami ji strčím do čeníšku. Ach jo, ne že bych se netěšil domů na maminku a tatínka, ale určitě se mi bude stýskat po mých nových kamarádech.

Vrátili jsme se do tábora, kde nás čekala nostalgická poslední kondička, poslední sprchování, poslední růženec, ale než přišla poslední večeře, ještě hodně se toho stalo.

Slavnostní večerní nástup byl o to slavnostnější, že jsme se po nekonečném snažení dověděli, kdo z nás byl ten nejlepší pejsek na tomhle táboře. Všichni vyli a plácali tlapkami, když se do lesů rozlehlo: „První místo mezi mladšími táborníky získává Owen – Dominik Vít a první místo ve skupině starších táborníků vybojovala Šárka Škrobová.“ Moc jsme to jim i všem ostatním přáli a všichni vítězům gratulovali k výhře.

Teď už bude ta večeře … ne, ještě ne! Chystali jsme ji, to ano, ale v tom přišlo něco, co nikdo, ale opravdu nikdo nečekal. Z ničeho nic se zvedl vítr, začalo se prášit a taky se roztřásla zem. „Co to je?“ ptali se všichni. Ale jen to dopověděli, pustili všechno z tlapek a běželi, seč nohy stačily na hřiště. „Přistává UFO!“ „Ne to je jen vrtulník.“ „Co se děje? Koho hledají?“ Kdybyste věděli, jak obrovský kámen nám spadl ze srdce, když z vrtulníku místo rychlé výsadkové čety vyskočil táta a máma dvou našich tábornic. No jo, někdo má zkrátka príma rodiče ;-)

A pak už konečně přišla ta večeře. Zase jsem si naládoval bříško k puknutí. Sotva jsem se tak dokutálel do Jericha k poslednímu táborovému ohni a odtud zase do stanu, abych si užil poslední noc na mé milované postýlce, skřípající při každém sebemenším pohybu. Víte, ale to vrzání mi bude taky chybět. Už jsem si na ně zvykl.

A pak jsem jen spal a spal a spal a vy byste už měli také, děti.

Tak už hajdy do postýlek a dobrou noc!

Váš strýček FjoDor