„Slunečná neděle“
Vstávala jsem kolem šesté. Pršelo. Nebo spíš mrholilo. Čím víc se ovšem blížil budíček, tím více pršelo a tím větší byla zima. Celou tu dobu jsem doufala, že rozcvička, tůňka ani nic podobného nakonec nebude, přece nás nenechají umrznout! Velice jsem se mýlila. Kolem sedmé se ozval nemilosrdný zvonek, nastal shon a pokřikování – hlavně se co nejrychleji obléct do plavek. Při hustém dešti a teplotě 8 stupňů (!) jsme vybíhali ze stanů s plavkami, zahaleni v ručnících. Na rozcvičce téměř celá družinka drkotá zimou zuby, takže jsme jen zaskákali panáka a běželi do tůňky. Po smočení v oné ledové lázni jsme si připadali jako u moře za neskutečných veder. Takto rozehřátí, vyběhli jsme do stanů rychle poklidit, vyzubat a nachystat na kontrolu pořádku (která proběhla v pořádku ☺) Snídaně se konala v SALOONU kvůli přetrvávajícímu dešti, mše svatá byla v kapli za stísněných podmínek a dopolední program pro změnu opět v SALOONU. Odpoledne bylo družinkové volno. K večeru se počasí umoudřilo – už JEN mrholilo. Ale večeře byla nečekaně v SALOONU. Na nástupu jsme byli rozděleni na 2 poloviny, jedna šla do sednice, druhá do (jak jinak než) SALOONU, kde se hrála hra RISKUJ. Zmořeni a zmáčeni uleháme do stanů. Takže spíše neděle ve jménu SALOONU =P.
Riskuj!
Na nástupu nám bylo oznámeno, že budeme rozděleni na dvě skupinky po družinkách a hrát RISKUJ! Risk byl už jenom vstoupit do přeplněné sednice a doufat, že najdeme místo k sezení. Po složitém přemístění stolů a přinesení několika dalších laviček byl problém sedacích míst vyřešen. Za chvilku Martin (vedoucí) už vysvětloval pravidla této záludné hry, která spočívala ve vybírání otázek na různá témata za různý počet bodů. Chvilky napětí při rozhodování pro správnou odpověď se střídaly s veselými prupovídkami ještě veselejšího Martina. Ke konci hry možnost výběru klesala, zato napětí a soutěživost nabíraly na síle. Závěr nebyl ani tak dramatický, jako zábavný, což byla také samozřejmě celá hra. Skvělý večer jak rychle začal, tak skončil. Vyhrála skupina Sýkorek a popoháněni vedoucími, rozbíhali jsme se do stanů pro kartáčky a pak šupky hupky do postýlek.
Zamlžené pondělní ráno
...dopisuju poslední větu do kroniky, zhasínám baterku a usínám s vědomím, že zítra přece vstávám o dvě hodiny dřív...Ze sna mě budí Majdin hlas. Otvírám oči. Hned je mi to jasné – Mám hlídku! Hážu na sebe co nejvíc vrstev oblečení, abych nemrzla a vylézám ze stanu. Jdeme s Majdou do Obyváku, já zapíšu čas v kolik jsem přišla a teplotu (11,8 stupňů, což se do budíčku nezměnilo). Majda mi dala tašku a baterku, popřála jsem jí dobrou noc a sladké sny a vydala jsem se na obchůzku kolem stanů. Dvakrát jsem obešla tábořiště a došlo mi, že ačkoli JENOM mrholí, za ty dvě hodiny budu úplně promáčená. Tak jsem nahodila pláštěnku a pokračovala v chůzi. Přemýšlela jsem nad včerejším programem, nad svou družinkou, poslouchala jsem zpívající ptáčky... Čas utíkal. Kolem šesté odjížděl o. Martin. Prohodili jsme pár slov, zamávala jsem mu a pokračovala v procházce se svým „nádherným“ pršipláštěm (ale bylo v něm teplo, to se musí nechat). Zase jsem přemýšlela nad včerejškem, nad děckama, poslouchala klevetící právě probuzená ranní ptáčata ve stanech (dle mého gusta, probuzená až příliš brzo, ovšem pravda, sedmá hodina se blížila a s ní vytoužený a všemi očekávaný budíček). Kolem půl osmé jsem byla poslána do stanu. Sotva jsem se vyvlékla ze všech těch mikin, zazvonil zvonek. Za minutku jsme všichni vybíhali do postupně houstnoucí mlhy...
Marta Sýkorová
