Dešťové kondičky
Škoda, že jsme si všichni nevzali deštníky. Mohli bychom s nimi mít speciální rozcvičku. A možná bychom pak nevypadali jak zmoklé slepice (přece nebudeme cvičit v pláštěnce!). Jednu výhodu nám ovšem déšť přinesl. Místo různých her jsme měli jen rozcvičku a běh v lese. No, výhodu. Posuďte sami: když jsme vbíhali do lesa, byli jsme, pravda, hodně mokří, ale pořád ještě docela čistí. Když jsme běželi lesem, kvůli mokrým vlasům zavazejícími ve výhledu a dešti, také značně znemožňujícím vidění, samozřejmě jsme sem tam přehlédli louži nebo blátivé místo.
Když jsme nakonec z lesa vybíhali, vypadali jsme už ne jako zmoklé slepice, ale jako kropenaté slepice (nechci používat nejvhodnější slovo – prasata...☺)...Takže pro nás bylo opravdu úlevou jít do sprch a obléct si čisté oblečení ☺.
Svítá!!!
Probouzím se poprvé ne zimou, ale tím, že už bude budíček. V rychlém shonu sundávám mikinu na spaní, aby převlékání do plavek bylo co nejjednodušší a nejrychlejší. Za takového spěchu si ani nevšimnu, jak je dnešní ráno jasné. Na zazvonění zvonku oblékám plavky a na fanfáru vybíhám ze stanu. Jaké je mé obrovské překvapení, když po dvou dnech vidím konečně vycházet slunce. Při ranní rozcvičce všem svítí slunce do zad (někomu i do očí). Radujeme se z něj a těšíme se na první slunečný den.
sýkorka Marta Sýkorová
Stezka odvahy
Stmívá se. Spolu se svoji skupinkou stoupám po schodech vedoucích z Jericha. V tom šeru sotva rozeznávám tváře mé družinky. Skupina starších děvčat se sešla na volejbalovém hřišti. Ještě jsme si skočily vypůjčit píšťalky a mohlo se vyrazit. S našimi vedoucími, Járou a Klárkou, jsme vyrazili do lesa. Dodržovali jsme trasu jako při kondičním běhu. Po cestě jsme museli být opravdu ticho (i když to pro spoustu holek bylo velice těžké). Když už jsem si říkala, že odbočíme po směru Malé Ameriky, tak jsme, místo vlevo, pokračovali stále rovně na Velkou Ameriku. Šli jsme rychle, místy jsme skoro běželi. Došli jsme na louku a posadili se na klády. Jára nám přečetl příběh s názvem Smrtící štít. Zatím se úplně setmělo. Na cestu se vydala první holka. Já jsem šla na začátku, asi jako čtvrtá nebo pátá. Nebála jsem se, vyšla jsem rychle, sebejistě, klidně. Cestou jsem se pomodlila a požádala o ochranu sv. Michaela archanděla. Stále jsem kráčela po blátivé cestě. Najednou se přede mnou objevila další cesta: „Co teď, co mám dělat?“ Chvíli jsem přemýšlela a nakonec jsem se vydala přímo za nosem. Po pár metrech se přede mnou objevila další odbočka, vydala jsem se tedy po ní. „A hele, tady už to znám.“ Byla to trasa už tolik známého kondičního běhu. Prošla jsem kolem krmelce a kdesi v dálce jsem uviděla mihotavé světlo, bylo to světlo vycházející z tábora. Znovu jsem zrychlila a po pár metrech jsem vyšla z lesa. Zvedla jsem hlavu a směrem k nebi jsem zašeptala: „Děkuju!“
sýkorka Kája Valoušková
