Docela obyčejně jsme šli ráno do tůňky (konečněěěě!). Máme zatím docela příznivé ranní teploty, alespoň tedy v porovnání s třetím během. Dnes ráno 12 stupňů a očekáváme ještě oteplení, takže pro ranní osvěžování naprosto ideál. Pak jsme docela prozaicky poklízeli ve stanech. Největší práci dalo uklidit zbytky z táborového výletu, které se i přes maximální úsilí vedoucích stále ještě nacházely v batůžkách a stanech. Přesto na nástupu padly první vlajky čistoty. Věřte nevěřte, není to zadarmo. Večer totiž v mnoha stanech vybuchují záhadné pumy, které rozhazují všechny věci, které pak ráno nejde stihnout uklidit. Například jedna tábornice byla 10 minut po večerce zastižena, jak má spacák a všechno na podlážce na zemi a na posteli leží jen rozházené pastelky. „Proč už dávno neležíš? Všichni už spinkají.“ „To nejde, pastelky by mě tlačily do zádíček.“
Mše svatá byla rovněž krásně všednotáborová. Už nám slouží otec Pavel Liška – Hardy, který umí k dětem promlouvat bez kliček a srozumitelně. Že jsme zase v táboře a nechodíme po všech možných i nemožných stráních a údolích, jsme dopoledne oslavili lesní hrou, jejíž podstatou bylo sbírání many pro vyhladovělou karavanu v poušti. První kolo bylo takové zahřívací, ukázalo se, že banditů, kteří pronášení many bránili, je nějak málo. Tak jsme se do toho my vedoucí obuli s větší vervou a ve výsledku to mělo úroveň velkého běhu. Spokojená ale byla i babička Evička – jen 3 poškrábaná kolínka.
Pokud na fotkách z poledního čtení vidíte vedoucí pouze ve stavu ležmo a spící, nemějte jim to za zlé. Ona je to docela fuška být bez přestávky v permanenci od 7 do 21, tak se ten popolední šlofík během čtení pohádky opravdu hodí. Natož po tom včerejším výletu. Dokonce i vedoucí Evžen včera po návratu upadl do šestadvacetiminutového spánku a to už je co říct. Dalo to nějaké úsilí už 5 minut po vyjití z tábora odpovídat na otázky typu „kdy už tam budeme?“ a povzbuzovat tým, který klesá na mysli a pronáší poznámky „to je ale nevhodný výlet, už jsme ušli alespoň 120 kilogramů“ a „už jdeme aspoň půl minuty“…
Odpoledne následovala ta nejobyčejnější činnost pod sluncem – stavění lesních domečků. Ale to je, panečku, zábava. Ukázalo se, že v lese jsou stále k nalezení také borůvky. Večer se s velkým ohlasem setkala obyčejná krupičná kaše. V kotli nic nezbylo. Vedoucí Michal se chytal za hlavu z představy předmývání 80 ešusů (pozn. než se proženou myčkou). Nebylo to ale tak zlé – ve skutečnosti máme ešusů jen 40 a ve zbytku šlo o předmývání talířů. Haha, velký rozdíl. Ne, doopravdy, nádobí bylo hotové co by dup, protože – opět – vedoucí si chodí ke dřezu odpočinout.
Večer se trochu vymknul ze všednosti, protože nadešel čas zkoušky odvahy. Každá družina ji pojala jinak. Nejmladší Jitřenky ji zdolávaly se zavázanýma očima a byl to vzácný okamžik úplného ticha a soustředění, kterého dokázali dosáhnout skutečně všichni. Byli obdivuhodní a věřím, že po probuzení budou o té zkušenosti zvuku večerní louky a lesa s nadšením vyprávět. V jiných družinách to bylo dobrodružnější. Vedoucí Vojan začal už po mytí přesvědčovat děti, aby se dobře oblékly, že se jde na celonoční pochod. Když děti nechtěly věřit, přesvědčily je logické argumenty jako „jmenovala se přece ta obec včera České Petrovice, že?“ a „ztratili jsme tam přece jednu čepici, že?“. No, uvidíme.
Obyčejně si táborníci také trochu zastesknou a smutní. I nyní se tak děje, ale zatím to vedoucí dobře zvládají. Také mnozí sourozenci se starají. Třeba Anička vysvětluje Jeníčkovi: „Loni se mi také stýskalo a vidíš, už je to jinak. Toto je totiž nejlepší tábor. Můžeme být rádi, že tu jsme. Kdybys teď odjel, 30 dalších dětí by ztratilo místo.“
Využijeme závěrem této příležitosti k tomu, abychom objasnili, proč se nejstarší družina jmenuje Klub hesperijských filatelistů. Nejde o žádný samoúčel či slovní hříčku. Drak Ajax přece rád sbírá známky a my s ním prožíváme mnohé, tak proč ne toto? Svého času dokonce děti na Jitřence jako denní odměnu dostávaly nálepky pojaté jako exotické známky. Letos je tomu jinak a zdá se, že budeme muset vysvětlovat. Spousta dětí totiž to slovo vůbec nezná. „Filatelista? Jo, vím, totiž… To je takový velmi vzácný člověk.“
vedoucí Mariana
