Vyvalte sudy, aneb film o filmu Jitřenka 2019

Pikantní historky z natáčení. Objasnění skutečností známých jen v náznacích. Jak to doopravdy bylo s budíčkem v pátek. Kde všude se kakalo a ještě mnohem víc se dočtete v tomto článku.

Musíme to všechno rychle prásknout, protože za pár chvil už to ani nebude nikoho zajímat. Už budou zas jiné zážitky. Ale po úspěšném zakončení běhu při příjemném posezení v Žamberku se hrrrstce statečných všechno toto jevilo být jako to nejzábavnější a nejzajímavější na světě. „Vyvalte sudy, vyvalte všechny sudy, vyvalte sudy ven, bum bum!“ Milí vedoucí všech hodností, díky vám každému, že jste se tak pro Jitřenku vyšťavili; zasloužíte si krátké připomenutí.

Sedíme tedy v pizzerii v Žamberku, baštíme pizzu a pijeme nápoje jako například matonku („Chcete neperlivou, jemně perlivou…?“ Mariana: „pořádně perlivou“) a nemůžeme se toho nabažit. Verča: „Už dlouho jsem nejedla vsedě.“ „A já bez někoho na klíně,“ jiná vedoucí. „Ale nejsou tu vosy,“ konstatuje Marta, „dnes jsme u Lucinek pro vosy u stolu připravili rituál poslední koupele.“ Zvažujeme, že bychom servírce měli zapsat pochvalu do zápisníku. Nakonec zůstalo u obligátního návrhu, aby vyvalili sudy, několikerého sborového „děkujeme“, vyzdobení salonku origami z ubrousků a spontánních hlášek ťulpodů o tom, jak jí to obsluhování jde.

Na co jsme vzpomínali? Tak především zde byly ty budíčky. Bez ohledu na zátěž předchozího dne byla účast na ranních chválách v kapli standardně velmi dobrá, i když to tedy bolelo. Prvního dne jsme ale prohráli s táborníky, ještě než zazněli Trpaslíci. Protože už v 6.00 tábořiště tak zvučelo, jak jsme to ještě nezažili. Inu první noc na táboře. Část vedoucích si objednala buzení od Toma a Marti. Až při společném hodnocení běhu vyplavalo na povrch, jaká byla vlastně jejich technika. Probouzeli s tím, že nutili k bdělosti otázkami typu kolik je 122 (odpověď Wapiho: 458), co se stane, když se smíchá černá a bílá (Aleš: „to nevypereš“), jak rychle chodí velryba (odpověď: „mořem“) a jestli má žížala ocásek. 

V pátek byl sraz v kapli v 6:45. Tak to alespoň poručila Bety ve čtvrtek na poradě ve 22 hodin. O půlnoci z toho z úst Evžena bylo v 5:46 a později dokonce 4:65. Té noci padlo také rozhodnutí nepouštět tradiční budíček, ale muziku obstarat naživo pěkně akusticky. V noci to znělo jako skvělý nápad a okamžitě proběhla generální zkouška v Sednici, kde dvě kytary, basa a Igorova trumpeta krásně vyzněly. Výborné to překvapivě bylo i ráno. Igor vystřihl fanfáru na trubku, kapela dala Trpaslíky i pokračování v klasickém duchu, Ludva zval k tanci, babička Evička podávala poslední kávu. Děti nebyly na druhé koleji, nýbrž projely všechny ukazovačky a rozvinuly taneční kreace.   

Srandičky srandičky. Asi jsou znát i na fotkách ve fotogalerii. Ta z pátku zachycuje také lesní boj o vlajku dvou mladších družstvin. Pravidla: Každý tým má v domečku svou vlajku a cílem je dopravit vlajku protivníka do vlastního domečku a nenechat se při tom vybít. Realita: Cílem se stalo vybít co nejvíc nepřátel. Vlajky tvoří spodek a „halenka“ Álího pyžama. Neuvěřitelně úspěšné, bez ohledu na neschopnost jakkoli strategického postupu na obou stranách. Na fotkách z úterka a na videu z večerního soirée uvidíte tři dívky v bílém. Ty znázorňují Sirény, které se na Jitřního poutníka nalepily, když slyšely Kaspiana hrát na trubku (součástí jeho scénky na nástupu bylo sólo na trubku; zadání „zahrej něco lyrického a jímavého, co přiláká Sirény“ Igor realizoval písní Blíž k Tobě, Bože můj), a vyprovokovaly posádku, aby se na koncertě předvedla a Sirény daly pokoj. Toto, Matějův námořník, Eustác podléhající Sirénám a spousta dalších srandiček byly zcela nečekané výsledky náhodných inspirací. Bylo to skvělé.

Ještě jsme vzpomenuli zajímavý jev letošní Jitřenky, totiž připravenost dětí obchodovat mezi sebou. Zachytili jsme pár případů (dvě nálepky po padesátikoruně k velké spokojenosti toho nakupujícího, naučím tě hvězdu a stojku za stovku) a budeme muset být příště ještě bdělejší. Martina dodává: Táborník, říkejme mu třeba Eustác, měl svátek, ale tak nějak rozšířil zprávu, že má narozeniny. Najdu ho odpoledne ve stanu s druhým táborníkem, který mu dává svých 12 korun (jako dárek). Tak vysvětlím, že peníze nejsou nejlepší dárek. Druhý táborník souhlasí, bere si 12 korun zpět a říká: „Ale tu stovku si, Eustáci, klidně nech.“ Ptáme se: Může za to snad otec Hardy, který kázal, že když máš dva bonbony, jeden daruj a druhý si nech?      

A teď, jak to bylo s tím kakáním. Musíte chápat, že na Jitřence před sebou vesměs nemáme žádná tajemství a víme, co je pro pohodu táborníka nejdůležitější. Mít tajemství je ostatně těžké, nebo děti všechno hlásí a při závěrečné únavě to může dopadnout i takto: „Můžu jít na záchod?“ – „Jasně, skoč si do Jericha.“ Kakat se dá ledaskde. Snažíme se předejít tomu, aby si dítě zvolilo ke své úlevě stan. Ale někdy to nevystihnete. Proti tomu je celkem zábava, když se bobek nese po proudu potoka. („Přišla velká vlna, a jak to šplouchlo!“ Blbé je, když si kus po proudu hraje další družina.) Děti nám také někdy podezřele dlouho ráno seděly v tůni. Pak nemá být ta voda tak teplá.     

Závěrem si zasloužíte něco více appetitlich, totiž vysvětlení, jak se hláškou roku stalo „vyvalte sudy!“ Nejde o to, že by byli námořníci permanentně pod parou (nic nebylo dále pravdě), nýbrž jde o původně Kaspianův povel ve chvíli, kdy se s posádkou Jitrního poutníka (pozn. bez háčku to zní fakt nově, že?) radoval z vítězství v Dlouhém přístavu. Byl to cíl našeho výletu v pondělí a Kaspian řekl tento povel tolikrát, že už nás neopustil. Ukazuje se, že slavit je stále co a že vyvalovat se táborníci umí. Také všude tábořištěm zní ukazovací písničky. Při pátečním sprchování po kondičce se odvázaly i vedoucí a z Osmisprší znělo Sprcha už sprší, už sprší, už sprší/ špína valí pryč!/ Hej hou, smývám tvoji špínu/ hej hou, je jí moc/ hej hou budu mydlit tebe na věky a na závěr i píseň Již jsem dost sprchoval.

Bylo to krásné a je to za námi. Vyvalit sudy ale můžeme kdykoli, to je tajemství Jitřenky.

Johoho a Ahooooj!