My rádci a podrádci, jsme na celodenní výlet vyrazili již v pondělí večer. Vyšli jsme společně s vedoucími relativně známou trasou. Kája, jedna z vedoucích, s sebou vzala jakousi čelenkou s plyšovým stromkem. Tu si někdo nasadil. Předat ji mohl, protože to bylo opravdu ponižující, pouze tak, že se někoho na něco zeptal a ten někdo mu odpověděl jednoslovně. Tak ji předal.
Ke konci výletu bylo opravdu těžké se jí zbavit, každý už si na to totiž zvykl, takže nikdo jednoslovně neodpovídal. Šlo o to někoho hodně chytře nachytat, bylo to těžké. Ale nepředbíhejme. Už po čtyřech kilometrech jsme se málem ztratili. Byli jsme dost roztahaní, tak třicet lidí v rozmezí 150 metrů. První tak spěchali, že si nevšimli, že zelená, po níž jsme šli, zatáčí doleva. Šli dál rovně. Poslední si toho naštěstí všiml, takže se vše zachránilo. Myslím, že bychom došli i tak, ale o dost delší trasou. Normálně by to asi nevadilo, ale už se dost stmívalo. Jít po lesních cestách, plných vyčnívajících kořenů po tmě není zrovna ideální. Po cestě jsme si povídali a vyprávěli různé historky. Všichni zhruba stejně staří, takže nebyl problém v tom, že by si někdo s někým neměl co říct. Vždy se něco našlo. Když jsme došli do Bartošovic, připojil se k nám jezevčík. O vtipy typu: „Jé, večeře!“ nebyla nouze. Pak někdo řekl: „Dáme si gyros,“ a od té chvíle ho nikdo nenazval jinak než Gyrosek. Šel stále s námi, občas odběhl, ale za chvíli se zase vrátil. Z Bartošovic to byl už jen kousek k cíli tohoto večera. Zanedlouho jsme byli u opuštěného kostelíka. Myslím, že původně byl zasvěcen sv. Janu Nepomuckému, ale momentálně je odsvěcen. Už bylo k jedenácté hodině. Ustlali jsme si, někdo venku a někdo uvnitř, a kdo chtěl, mohl jít na společné zpívání s kytarou. V jedenáct byla večerka. Nakonec i ti, co plánovali spánek pod širákem to zabalili- mělo pršet. V noci nás rušilo hejno vlaštovek, ale dalo se to přežít. Ráno jsme vstali, nasnídali se, vyčistili si zuby a ve zbytku volného času jsme mohli prozkoumávat části kostela. Kůr, sakristii nebo i střechu. Společně jsme se pomodlili a po památeční fotce před kostelem jsme vyrazili. Poprchávalo, takže cesta moc příjemná nebyla. Příjemná kamarádská atmosféra však vše zachránila. Nynějším cílem byl Neratov. V Neratově se nachází malý krámek, takže se minimálně půlku cesty řešilo, co si kdo nakoupí. V Neratově je nádherný kostel. Nádherný v tom, že má prosklenou střechu. Cesta z tábora ke kostelíku byla asi 8 km a z kostelíka do Neratova asi taky tak. Když jsme dorazili na místo, nakoupili jsme si a nabrali síly. Dojelo auto s pitím a jídlem. Sice se to nezdá, ale tahat spacák je docela otrava. Naházeli jsme je proto na auto. Pro mě tady cesta končila, zraněný kotník mi nedovolil pokračovat. Pro mě to byl tedy konec cesty a vezla jsem se do tábora. Ostatní před sebou měli ještě patnáct kilometrů. K večeru došli a po cestě stihli najít i Gyroskova majitele. Všechno skončilo tak, jak mělo.
Anna Drápalová
