Naše únava začala ten večer, když jsme přišli z celodeňáku.  Přišli jsme k cimbuří (rádci a podrádci), ale už jsem téměř ani nevnímala, protože jsem na sobě pociťovala velký spánkový deficit. U cimbuří nám Karel řekl: "dojděte si pro spacáky, jděte se napít a pořádně se oblékněte". Tak jsem si přinesla spacák. Další pokyn od Karla byl, že si máme lehnout a nesmíme usnout. Pro mě to bylo nereálné, protože moje tělo už se chystalo spát. Vedle mě leželi dva kluci, tak jsem je poprosila, aby mě kdyžtak vzbudili, když budu usínat. Po pěti minutách začal jeden rádce chrápat, tak byl vyloučen z únavy. Když kolem nás prošel Karel, bylo to znamení, že máme zvednout ruku, aby poznal, že nespíme. Já jsem usnula zrovna ve chvíli, kdy kolem nás procházel. Kluk vedle do mě hned žduchnul, abych se vzbudila, ale toho už si Karel bohužel všimnul. Přišel za mnou se slovy: "Liduško, běž spát do stanu, ju?" V tu chvíli jsem věděla, že jsem to nezvládla. I přesto, že jsem orlí pírko nesplnila, to pro mě byl velký zážitek.