7. 7. 2025
Jako každý rok nejstarší od nás vyrazili na dvoudenní výlet. Každý z nás si myslel, že to budou dva dny
plné putování za dobrodružstvím. Naše představy si nebesa vyložila trochu po svém a místo krásného
slunečného počasí začalo hned, jak jsme udělali první krok, pršet. Nastalo sborové šustění pláštěnek a
čvachtání bot. Jestli tohle bylo dobrodružství, nechám posoudit čtenáře, ale říkám vám, zažít to
nechcete. Kilometry ubíhaly jeden po druhém a přitom se nesnesitelně vlekly. Tu a tam se ozývaly
brebentící hlasy a bujaré hovory, ale většina z nás jako bychom byli němí, jako by nás ševelící vítr a
proudící déšť ohlušoval a zacpával naše hlasivky tak, že promluvit stálo lví úsilí. Pršelo dál a dál, pak
chvilku přestalo a pak se déšť ozval znova. A znova. Slunce, jakoby námi znuděné, pomalu odcházelo
k obzoru, až zmizelo úplně. A tak byli z omylu vyvedeni všichni, kdož mysleli, že horší to být nemůže.
Všudypřítomné šero nás obklopilo a oddělilo. Jednoduše řečeno - ztratili jsme se. Ale šli jsme dál a
díky úžasným Jendovým navigačním schopnostem jsme neomylně zamířili k místu vyvolenému, tudíž
tam, kam jsme ten den měli dojít. Háček byl v tom, že s Jendou nebyli všichni. Vlivem tmy,
udolávajícího rytmu chůze a já nevím čeho všeho dalšího šlo několik z nás vzadu. Členové tohoto
zadního voje tvořili Kátinu skupinu, která se od nás, hned, jak vznikla příležitost, oddělila. To už bylo
moc na vedoucí, na výletníky, na všechny. Precedens o nevyslovitelnosti slov sprostších než "slepice"
byl polonenávratně zrušen, a lesem, kudy jsme šli, se ozývalo sborové k****. A přeci, nemožné se
stalo možným a dorazili jsme konečně k místu pro utáboření. Započalo horečné vybalování, zavoněla
čínská polévka a zašustily otvírané pytlíky od chipsů - táborník má přeci právo na svou odměnu
úměrně k obtížnosti vykonané pouti. Déšť, zdálo se, ustával. Všechno však nebylo pořád úplně růžové
- když jsem psal, že jsme dorazili, myslím tím Jendovu skupinu, Kátina pořád bloudila po lesích
nevědíc, kdy, a jestli vůbec dorazí, o všudypřítomném mokru nemluvě. Vyvstala důležitá otázka:
"Jsme všichni?" A přesně tak se ptal i Jenda, její řešení vám nabídnu v tomto krátkém přepisu
telefonního hovoru:
- Crr, crr!
- Haló?
-Tady Jenda, kolik vás je?
- Jak to mám vědět, nepočítala jsem to.
- Tak to spočítej!
- Tak dobře, čekej -- je nás tady x vedoucích a y výletníků.
- Tak v tom případě jsme všichni, měj se, Káťo!
- Ty se také měj, Jendo.
Dovoluji s poskytnout malé upozornění, totiž že nejde o přesný přepis rozhovoru, nýbrž že je to z
větší části výplod autorovy fantazie.
Vydrželi jsme ještě chvíli útrpného čekání a marných snah zahřát si ruce a Kátina skupina dobloudila
až k nám. Precedens o nevyslovitelnosti sprostých slov znovu nabyl na platnosti a kdokoliv, kdo by ho
snad porušil, musel políbit zem. Kluci, ač neradi, se pustili do chystání místa na spaní- napnuli dvě
plachty a další dvě položili na zem (nevěřili byste, kolik takové napnutí nebo položení plachty dá
práce). A pak zazněla myšlenka, která se z vnějšího časového horizontu zdá geniální: rozdělat oheň.
Vatra vzplanula a horečnatě jsme se pustili do ohřívání rukou, nohou, bot, jakož i housek na pekáči.
Plamen (spolu s dříve zmíněnou čínskou polévkou) nám dodal tolik potřebné teplo a energii. Takto
posílení ulehli jsme.
K našemu probuzení bych připojil myšlenku, která ho přesně popisuje. Zase lije. Vyrazili jsme
zdráhavě a opožděně na další pouť. Dlouhý pochod jsme nakonec vzdali. Využili jsme toho, že
existuje něco jako lidská civilizace a využili jednu z jejích nejnovějších vychytávek: autobus. Místo
autobusu dorazil minibus, a tak jsme byli vystavěni dalšímu rozdělení.
Část z nás jela minibusem a zbytek čekal na další. Když jsme dojeli na místo určené, a po krátce
přestávce (během níž stihl Dan navázat vroucný vztah s místní skupinkou teenagerů něžnějšího
pohlaví), jsme přestoupili do jiných motorových vozidel. Zde selhaly rozdělovací schopnosti a tak ve
třetím autě jelo deset lidí, zatímco v prvním skoro nikdo. Dojeli jsme do cíle celé naší pouti, na místo,
kvůli kterému jsme na dvoudenní výlet vůbec vyrazili. Tím místem byla Brána milosrdenství u
Králického kláštera. Dojeli jsme o něco opožděně, a tak jsme prošvihli kázání a málem i proměňování.
Mše pokračovala a o něco se protáhla, protože jsme nechtěli pustit tento vzácný čas klidu a míru, a u
poslední písně s velmi chytlavým refrénem jsme zazpívali několik přídavků a capella a nic nedbali
ubíhajícího času. To však neplatilo pro další návštěvníky kostela - bylo jasně znát, jak si někteří
netrpělivě ťukali na hodinky.
Ale i mše nakonec skončila. Brána milosrdenství se otevřela, a my do ní vešli, i když ne doslova.
Bránou milosrdenství byla totiž alej, která od kláštera vedla. A o tom, jestli jsme jí prošli alespoň
obrazně, mohou také vyvstávat jisté pochybnosti, vzhledem k nenaplnění omilostňujcích
"podmínek". Snad Bůh odpustí, že místo čtyř modliteb jsme vykonali jen dvě. Takto očištěni jsme
vstoupili na místo, které lze přirovnat ke klášteru asi jako pes k botě. Penny market. Nakupovány byly
všechny možné a možná i nemožné potraviny - džusy, sušenky, chipsy. Peněženky nakupujících se
rychle vyprazdňovaly a kupy se kupily. Šrumec doplňovaly zvuky nově otevírajících pokladen. I
nakupování jsme zdolali a cesta mohla pokračovat. Následovala další zastávka, respektive stanice,
autobusová stanice. Tentokrát nám nezastavil minibus, nýbrž dva busy normálněkapacitní, autobusy
plně vymezené a vyhrazené pro naše potřeby. Odvezli nás i celý tábor (ostatní se k nám "přidali" už
při mši (to přidali prosím neberte doslovně)) k pile. Od pily k táboru to bylo už jen co by menhirem
dohodil. Mokří a zdeptaní jsme dorazili. Třikrát sláva. Většina z nás radši vypla a už nemyslela na
budoucnost. Na temnou a značně pesimistickou budoucnost - čekala nás únava.
Honzík ze Srnců
