1. 7. 2025
Když se řekne noční stezka odvahy, každý si představí něco jiného. Někdo si představí strach ve tmě, někdo, že bude navěky sám a někdo to ani nezkusí. Podstatou je se překonat, nebát se, protože i když budeš sám, je tu s tebou Bůh. Povím vám příběh, jak jsem každý rok na táboře zvládla stezku odvahy. Nedá se říct, že bych se nebála. Bylo těžké věřit vedoucím. Přesto jsem to až doteď zvládla. Proto vzniknul tento článek, abych vám pověděla, jak skončila moje stezka odvahy. Řeknu to takhle: když jsem se na nástupu dozvěděla, že bude stezka odvahy, věřila jsem si. Pak mě překvapilo, že budeme potřebovat batoh - nevěděla jsem proč. Když nám u Ontárka (vodní plocha v tábořišti) řekli, ať utíkáme, neměla jsem strach, jen jsem nevěděla, co se děje. Ukázalo se, že probíhá jaderný výbuch, ale hlavní bylo zvládnout tu stezku. Po doběhnutí k bunkru nám řekli, že je plný. Před ním ležela nemocná vedoucí, která potřebovala pomoc. Vzaly jsme ji na nosítka a pomalu se se snažily ji přenést. Nebylo to lehké, ale byla to pomoc! Pomoc ostatním v nouzi. Po splnění tohoto úkolu nás zavřeli do dalšího bunkru a pouštěli nám strašidelnou melodii. Pak přišla další vedoucí. Ta hrála maminku, která měla miminko. I když jsme ji neměly pustit dovnitř, udělaly jsme to. Po výbuchu jsme vyšli ven, a u cimbuří nám řekli, jestli jsme to zvládly nebo ne. Když se to takhle řekne, zní to jednoduše, ale pro někoho, kdo se bojí, to bylo těžké.
A to je konec mého vyprávění. Tento článek vznikl na pomoc lidem, kteří se bojí tmy, pavouků a samoty. Aby se překonali v tom, co jim nejde, drželi se svých snů a nebáli se riskovat.
Danča ze Včelek
