Amerika je totiž místo, kde se neptá „Proč?“ ale „Jak?“ a „Kdy?“ A tak se děje, vedle sebe funguje na táboře profesionální grafik Wapi, který vytvoří přes padesát barevných koní jako dekoraci na matiné, psychoterapeut Vojta Kozlík, co připraví parádní lesní hru, nebo ředitel školy Álí, jehož největší radostí je nechat se odvléct po zemi do zajetí jako poražený král. A tak se taky děje, že se můj sen mít vlastní cirkus, splní do posledního puntíku! (Viz video ze soirée od času 2:41.)
Bude to jakási mozaika mých poznámek z průběhu týdne, který nám dobíjí baterky. (Takové ty hluboko uložené baterky, co už člověk i zapomene, že je má.) Z průběhu týdne, během něhož naše IQ klesá (jak řekla Qwé) o dvacet bodů právě proto, abychom na chvíli odložili rozum a konečně zase přemýšleli jako lidi, ne jako stroje, hráli si, byli v přírodě, smáli se sami sobě a vytvořili prostor těm malým vzácným bytostem, co nám je půjčili jejich rodiče (a ti je mají taky jen půjčené, jen si nemyslete!).
Je dnes sice pondělí večer, ale já jsem myšlenkama stále ve čtvrtku nebo pátku. To jsou ty poslední dny jitřenky, kdy už člověk zvládne u večerní pohádky vyprávěné dětem lépe uspat sám sebe, než ty děti. Jsou to dny, kdy už si s vedoucími rozumíme bez zbytečného vysvětlování, prostě se na sebe podíváme a víme, co je potřeba. Je to dobře, protože když se pokoušíme mluvit, moc to nefunguje a vždy vyjde z úst unaveného vedoucího něco, co ani sám nečekal, třeba že v kostele při mši tak hezky “lustí šistí” (šustí listí). No, vlastně je štěstí, když se to, co vychází z úst, ještě podobá nějakému slovu. Někdy se zkrátka podaří jen eeee či ohmmm.
Jak asi tušíte, je v tyto dny o dost náročnější i role čtenáře, čili toho, kdo dětem v odpoledním volnu čte příběh o koni a jeho chlapci, o Narnii a Aslanovi, zatímco ostatní vedoucí “hlídají děti” na dece. Hlídání vypadá tak, že vedoucí se nacházejí mezi dětmi na dece, děti vybarvují zápisníky, baští sladkosti, pokud jim ještě nějaké zbyly (zbyly! To se nedá sníst během jednoho týdne!), a ti vedoucí, jak to jen říct… sbírají síly na další polovinu dne. Spí, pokud přímo nechrupkají. To pak čtenář musí trochu zamlaskat a pokračovat v příběhu.
Ale abychom jim nekřivdili, právě v těchto posledních dnech už se ani v poledním volnu nedá u dětí jen tak odpočívat. S dětmi to šije, zvlášť když dostanou na začátku čtení zmrzlinku, a když dopoledne vyhrály bitvu o Anvard! To vám byla skutečná radost pozorovat děti nejprve útočící na vedoucí a vybíhající z jejich matracových hradeb, a poté schovávající se za matracemi a střílející po vedoucích papkoule! Hradby navíc byly opatřeny naprosto famózní padací bránou, která se v průběhu bitvy otevírala a zavírala. Bitvě proto předcházela náležitá válečná porada, které děti i mnozí vedoucí rozuměli asi tak jako průměrná žena matfyzákovi. Odbornou vojenštinu jsme jim ale vyložili, však se podívejte na video!
Po pátečním čtení je poslední družinové volno, kde už se nesnažíme nic dohnat, jen si ještě užít společný čas, případně si s vedoucímu udělat nějakou schválnost, abychom nevyšli ze cviku. Někteří poctiví vedoucí připravují pochvaly do zápisníků a také píší vzkazy ostatním vedoucím. Letos bylo dost teplo, takže většina družin skončila u nějaké vody - tůňky, Ontarko.
Pak poslední kondička, která je galakondičkou, to znamená, že si táborníci mohou vybrat, na které stanoviště půjdou – tanec, horostěna, laser, švihadla, indiánský žebřík, opičí dráha,…
A poslední duchovní program. Celou dobu nás vším dobrodružstvím provázel Aslan, který “umí mluvit českou řečí”, jak poznamenal jeden táborník. Stále se k tomu nějak vracíme, protože kromě toho, že je to důležitá myšlenka příběhu, je to taky snad to nejdůležitější, co si může malý člověk odnést do života. Že je se mnou a s Tebou stále někdo, pro koho jsi vzácný. Pro koho jsi dost dobrý a jedinečný. I když děláš chyby. Dokonce i když to fakt úplně hodně moc pokazíš. Dokonce i když Tě všichni opustí, všichni se na Tebe naštvou - nebo Ty na ně. Pořád Tě bude mít stejně rád. Padne dobrá otázka: “Má Bůh pořád rád i Satana?” Bůh je láska, takže nemůže jinak… Pak vyzveme každého, aby se přišel podívat za obětní stůl na obraz výjimečného člověka, kterého má Bůh obzvlášť rád. Škoda, že vás teď nemůžu taky pozvat za ten stůl, popostrčit blíž a zeptat se: “Tak, koho tam vidíš? Kdo je ten člověk, kterého má Bůh speciálně rád?” Táborníci i vedoucí, kteří přišli, tam uviděli zrcadlo. “Já? Cože?” Překvapené vykulené očička. “Ano, jsi to Ty. Ty jsi ten vzácný člověk, žádný jiný takový není na světě. Budeš si to pamatovat?” Reakce byly různé. Pro mě nejsilnější moment přišel, když mi Kristýnka řekla podobné věty, co jsem říkala já dětem celou tu dobu během modlitby, a když jsem se do zrcadla šla podívat sama. A pak později večer když přišel jeden kluk k mému stanu. Kluk, kterého znali všichni vedoucí, protože zkrátka uměl pozlobit. Přišel, vlastně přihopsal k mému stanu, v očích jiskřičky: “Pán Bůh MĚ má rád!” A zase odhopsal. Prosím, ať si to odnese domů, do života, ať si to odneseme všichni!
A ještě o jednu proměnu se podělím, vlastně dvě a pak už končím, slibuju. Na Americe je taky silné, že tam člověk může prožít, že něco fakt zvládne, že na něco fakt má, co by si předtím ani nepředstavil. Olympiáda dělá divy. U jedné tábornice jsem si všimla, že nerada běhá, na kondičce se moc nezapojuje a místo jakéhokoli pořádného pohybu jen tak pofňukává a loudá se. A přitom je pohybově velmi nadaná. Protože mojí rolí je už několikátým rokem také děti sprchovat a při této službě se ke mně dostala tato malá slečna, napadlo mne promluvit jí před olympiádou do duše. Ráda říkám, že když se táborníci umývají, můžou poděkovat svému tělu, za to, jak jim dobře funguje. A tak jsem řekla něco ve smyslu, že má velmi šikovné a nadané tělo, které by zvládlo parádně sportovat, kdyby chtělo. Ptala jsem se jí, jestli doma cvičí. Prý ano, s tátou a mají doma činky! Řekla jsem, že bych si moc přála, aby si užila olympiádu, protože na to má, protože jí to jde, stačí chtít. Na olympiádě pak vážně chtěla - a cvičila. Nenastal jediný zádrhel, vše řádně absolvovala a myslím, že i nějakou disciplínu vyhrála.
Jiná dívenka se nám vrátila z maratónu s očima navrch hlavy a se slovy, že ode dneška už bude běhat každý den! Tahle malá slečna na kondičních bězích běhala/šla poslední. Na maratonu prý běžela lesem zavěšená do jedné vedoucí, a v jednu chvíli najednou “dostala myšlenku, že to může dokázat, že to může zvládnout”. A tak se rozeběhla sama, doběhla až do cíle, a ode dneška už má sport a běhání stejně ráda jako tanec a hudbu. Tento příběh vyprávěla každému na potkání.
Proměnou prošly jak děti tak vedoucí, přišel “den poslední, čas někde zpět”, jak řekl na posledním nástupu Svišť. “Láska a radost statečných dětí neskončí, poroste, obletí svět!” Věřím. Na příběhy, na Lásku, na zázraky. Už zase věřím ????
A teď hurá na dizertaci!
