Amerika je nesmírně výjimečné místo. Jak řekla onehdy Betynka při večerní modlitbě, snad z každého
člověka vyždímá Radost to nejlepší. Což teprve, když sem jezdí ti nejlepší. Tedy, myslím, že to nějak
souvisí. Uvažte sami. Máme zde různé ředitele charity nebo školy, zkušené psychoterapeuty a
psychology, hudebníky, fotografy či jiné umělce. A tak se tady dějí věci, které jinde neuvidíte. Slovutní
hudebníci hrají poslepu a koulí oči, jen proto, aby rozezněli hurónský smích dětí, jiní po nocích
vytvářejí indiánský totem v životní velikosti...
A tentokrát jsem byla svědkem fascinujícího okamžiku, kdy dvě družiny, z nichž jedna byla nejmladší
z tábora (a obě skupiny se mezi sebou na táboře příliš nepotkávají), spolu v klidu a ve všeobecné
tichosti spolupracovaly, pohybovaly se po louce pomocí tří dvoumetrových prken a vzájemně se
respektovaly. Stalo se to díky hře se čtyřmi živly. Každá družina dostala za úkol přinést elementy živlů.
Dřevo, uhlíky, kapky vody, bubliny vzduchu. Nejmladší družina přinášela dřevo – čtyři dlouhá prkna.
Když s nalezeným materiálem přišli malí divočáci za náčelníkem Kulhajícím psem (vedoucím
Matějem, jehož hluboký hlas uhrane každého posluchače a děti i vedoucí mu při poobědovém čtení
doslova visí na rtech), vysvětlil jim, že se se dvěma z prken mají naučit zacházet jako s dopravním
prostředkem. Protože na stanoviště již přišla druhá družina, lišky, náčelník zapojil i tuto skupinku dětí
a podal jim dva kusy dřeva. Po chvíli dohadování a snaze se pohnout kupředu začalo hrozit, že obě
skupiny malých indiánů se srazí. Napětí stoupalo, překřikování dětských hlasů též. Náčelník Kulhající
pes obě skupiny zastavil a utišil. A začal jim klást otázky. A děti odpovídaly. Pokojně a správně.
„Co se má stát, abyste se pohybovali dopředu?“
„Musíme se domluvit,“ překřikovaly se děti.
„A co se má stát, aby se domluvily?“
„Musíme říkat nápady...“
„A co když budeme říkat nápady všichni dohromady? Vyzkoušejte si to,“ vyzval obě družiny Kulhající
pes a ještě je povzbuzoval, aby říkaly víc a víc nápadů. Pak je opět utišil.
„Co se teď dělo?“
„Neslyšeli jsme se.“
„Takže co je ještě potřeba, abyste se domluvili?“
„Poslouchat. Neskákat si do řeči.“
„Dobře, tak to zkuste.“ A jeden kus dřeva jim vzal.
A pak se stala ta věc. Dvě družiny dětí společně pohybovaly se třemi kusy dřeva, na dvou vždy stály,
jedno posouvaly kupředu. Děti byly v klidu, převážně mlčely nebo si řekly důležitou informaci. Nikdo
se nepošťuchoval, nikdo nekřičel, nevztekal se. Děti se posouvaly po dřevech a posílaly si volný kus
dopředu, pohyb plynul dál. My, ostatní náčelníci, jsme jen valili oči. Přicházely druhé dvě družiny a
byly náčelníkem vyzvány, aby pozorovaly, co se děje. Celá scéna se potom odehrála ještě v provedení
čtyř družin (polovina tábora), které takto přebrodily nebezpečnou bažinu (část louky u lesa). Poté
jsme získali totemová zvířata od čtyř živlů v lese, které nám opět nádherně a názorně předvedly, jak
je spolu důležité spolupracovat.
Na tuto hru asi jen tak nezapomenu.
