Jitřenka letos mění Ameriku v indiánskou zem. Děti se dělí do osmi kmenů: červení Mustangové,
tmavě modří Orli, fialoví Vlci, hnědí Buvolové, zelení Bobři, oranžoví Lišáci, bledě modré Sovy a žlutí
Divočáci (řazeno od nejstarších). Vedoucí už nyní jako indiáni vypadají, v dětech tento potenciál také
odhalíme. Věříme, že na konci pobytu bude všechny předcházet ušlechtilost, neboť to není jen o
pérech za čelenkou.
První den tábora je hodně praktický, zabydlovací a seznamovací (nebo znovu-seznamovací, neboť
většina vedoucích a mnoho dětí „tu už přece bylo“). Díky dobré práci jsme ale měli čas i na první
táborový oheň, kdy už byla i příležitost spočinout a trochu vplout do posvátné nálady. Mocný
okamžik dojímal až k slzám i ty, kdo jej zažívali poprvé, i toho, kdo po pětatřicáté. Bohu díky za tak
krásné počasí, které nám jej dovolilo prožít v táborovém kruhu Jericho. Zajímavostí prvního večera
bylo, že dík vykácení části lesa Tolmyšák (odtud ty pařezy v názvu článku) je v táborovém kruhu velmi
dlouho světlo, až se zdá divné, že se rozcházíme tak brzy. Tma pak ale padne velmi rychle a pravda se
ukáže, kdo si dobře vybalil a dokáže rychle najít pýžo i baterku bez dlouhého hledání.
Jak je zvykem, během zdolávání táborového kritéria v neděli budou děti psát dopisy nebo pohledy.
Budou tím dokazovat, že tak jako indiáni dokážou být součástí kmene a mít tedy oči a srdce otevřené
pro ostatní (včetně těch, které zanechali doma). Nechme stranou otázku, zda se psaní pohledů
postupně nestává dovedností ve stylu morseovky – zajímavá, ale v praktickém životě nepoužitelná.
Zatím ale pošta funguje, tak žádné výmluvy. A kdo říká, že ho pohled nepotěší, tomu prostě žádný
nepřišel a je Chudák. Věříme, že táborníci takovou přezdívku nedostanou, totiž že vy jim už píšete.
My jsme připraveni: vedoucí Kuba a Štěpán dostali službu třídění pošty, takže jsme schopni efektivně
doručit v rámci tábora a mladším na požádání předčítat obsah až do omrzení. Jestli těm dvěma
chcete ušetřit čas, vypátrejte název družiny, do které adresát patří (například podle barev a
družinových fotek), a napište na obálku.
Vedoucí Marta slibuje, že pro nedělení fotogalerii družiny nafotí. Ta služba fotografa, ve které bude
vedle ní stát také Mity, je nezáviděníhodná, především ve své fázi zpracovávání a zavěšování fotek.
To se kolikrát protáhne i přes půlnoc, takže i těmto silným ženám patří indiánské jméno „Držela
hlídku celou noc“ a ne jen Lily, která se jí pohotově představila u ohně. Ale ty fotogalerie snad stojí za
tu námahu.
Závěrem této zprávy něco o zvířátkách nebo o Álím. Tentokrát to druhé: Baví se se mnou dvě končící
tábornice třetího běhu: „Jé, na Jitřenku pojede zas Álí?“ usměje se jedna. – „A kdo to je?“ ptá se
druhá. – „No, to je ten… Víš jak má hlas jako ten zpěvák.“ – „Nevím, jaký zpěvák.“ – „Ten… Ponožka.“
– „Ponožka???“ nechápu já. – „Ona myslí Nohavicu,“ vysvětluje druhá. – „Jo, má hlas jako zpěvák
Nohavica.“ Uvidíme, jestli se tím zrodila nová táborová přezdívka: Má hlas jako Ponožka.
Jedla za dva (Mariana)
