Eustác je postava z příběhu, který čteme. Ten příběh se jmenuje Plavba Jitřního poutníka a jitřenkové kouzlo nás přeneslo na palubu stejnojmenné narnijské lodi. Loď a námořničení jsou tedy téma, které s dětmi rozvíjíme, v tom hravém slova smyslu. Od nedělního rána jsou ve výcviku na plavčíka, což nás přimělo pustit se do řady disciplín obratnostních i tábornických. Plnění disciplín a zažívání úspěchu je výborným receptem na nejistotu nebo stýskání. Stýskání se objevuje ojediněle, s blížícím se západem slunce pak místy. Noci máme zatím velmi teplé a počasí podle nejlepších snů hlavní vedoucí Bety. Vedoucí jsou zatím v pořádku, byť začínají skuhrat na únavu a vedou řeči o tom, že služba na Jitřence by se měla napříště zorganizovat na směny, přitom jeden rok mít krátkej týden a druhej pak dlouhej. Jediné zranění zatím utrpěl technik Petr, který si nějak hnul s kotníkem a má mít klidový režim, pročež si z něj někteří potměšilí vedoucí utahují a pokřikují na něj „nehoupat“. Předtím ale stihnul opravit houpačku, takže do kronik a do článku na web se tímto již vepsal. Psaní pohledů se stává čím dál náročnější disciplínou tábornických dovedností. Není úplně jisté, že vám ta psaní během týdne dojdou. Svedeme to na poštu. Nám snad začne chodit pošta od pondělka (teda krom té, která měla nožičky a dorazila spolu s dětmi v sobotu). To už ale nebude víkend, to už nebude svátek. Ano, Evžen už odjel. Za ty dva dny se stihl seznámit s nejmladší družinou a odsloužit v sobotu večerní hlídku, tedy hlídat tábořiště do konce porady vedoucích. A pokud neusnuli, tak se radí dodnes. Zlatého bludišťáka, tedy interní cenu za nejlepší zážitek či hlášku dne, v neděli získala vedoucí Marta, která táborníkům a všem ostatním geniálně sdělila podstatu růžence: je to takové rodinné album Panny Marie. Amen.
