Nacházíme se ve večerních hodinách 23. dne měsíce bouří. Za chvíli už nás bude v táboře o poznání méně. Všichni rádci a podrádci netrpělivě pobíhají po táboře a shání poslední věci, které si potřebují sbalit na průzkumnou cestu. A já jsem jedna z nich. Postupně jsme se všichni shromažďovali u garáže, poté dostali svačinu, naposledy zamávali zbytku družinky a zanedlouho jim zmizeli v lese.
Ze začátku jsme ještě tušili, kde jsme, ale postupem času jsme ztratili o naší poloze pojem. Jediné co jsme věděli bylo, že budeme spát na louce, a tak jsme netrpělivě vyhlíželi každou mýtinku nebo palouk. Vždy, když jsme nějakou zahlédli, v duchu jsme doufali, že přesně tahle už je ta pravá. Naštěstí se vše v dobré obrátilo a po dlouhých 15 kilometrech jsme zahlédli naší louku zaslíbenou, která ale oplývala tak maximálně vysokou trávou a velkým výskytem lučních kobylek. Všichni jsme byli tak unavení, že jsme během pár minut usnuli.
Ráno nás probudil déšť, a tak bylo potřeba všechno rychle zase sbalit a vyzvednout si zásoby, které nám mezitím dovezla navara. Takto nám začal nový den, o kterém se více dozvíte v dalším článku.
Rádkyně a podrádkyně družiny Žabek
