"Vemte si pití a já jdu pro svačiny", zavelela naše skvělá rádkyně Lída a zbytek holek se začal chystat na půldenní výlet. Do rukou se nám dostala mapa a malá nerozbitná Nokia. My sýkorky jsme se vydaly pustým houštím, což nám nedělalo sebemenší problém, protože ve družince máme spoustu specialistů pro boj ve vysoké trávě. Uběhlo několik hodin, cesta se nám nekrátila a my nemohly v hustém tmavém lese najít ani živáčka. Už jsme se smířily s faktem, že jsme zabloudily a netušíme, kde jsme. Pomalu nám modraly prsty, jídlo nám nezbývalo a malá nerozbitná Nokia se vybila. Najednou jsme zaslechly hlasy. "Čápi", vykřikla jedna z družnic. Po šťastném shledání jsme se vydaly na zbytek naší nebezpečné dobrodružné cesty a vyčerpány dorazily do tábora.

Upozornění: Příběh je mírně přibarven. Do tábora jsme dorazily bez škrábnutí, telefon nebyl potřeba a jídla bylo spousta.