Na večerním nástupu jsme se díky scénce dozvěděli, že náš večerní program je únava. Jelikož jsme jako rádci a podrádci přišli do tábora až na večeři, šli jsme předtím ještě do sprchy. Na tu únavu se nikomu nechtělo, ale i tak jsme se jí rozhodli plnit všichni. Měli jsme s sebou mít jedinou věc, a to byl spacák, což mě trochu děsilo. Za mě jsou únavy, kde děláš něco fyzicky, například stříhání trávy, mnohem jednodušší než ty, kde ležíš ve spacáku.

Když jsme se všichni sešli, sedli jsme si na žíněnky a meditovali. Popravdě tuhle část jsem si celkem užila. Odpočinula jsem si a zároveň tady bylo lehké neusnout. Po několika minutách nám vedoucí dali mátový čaj, aby se lépe spalo, a nechali nás si lehnout do spacáků a zavřít oči.

Chvíli jsem tam ležela a přemýšlela nad uplynulým dnem, zítřejším programem a mojí družinkou. Nějakou dobu jsem vydržela vzhůru, podle mě asi 10–15 minut. Schválně jsem nebyla celá ve spacáku, aby mi byla zima a já neusnula. A taky jsem ležela na kraji žíněnky a trochu na trávě, aby se mi leželo nepříjemně a já neusnula.

Ale i přes všechnu snahu jsem usla. Teda doufám, protože pak si najednou pamatuju až to, jak nás budí. Co jsem tak slyšela, určitě nebudu jediná, co to nezvládla. Ale vlastně to ani nevadí – měli jsme za sebou dlouhý a náročný den, takže dává více než smysl, že jsem usnula.

Rádkyně Veverek