Včera na nástupu nám scénka naznačila, že budeme muset překonat naše strachy, tudíž že nás čeká odvaha. Na odvahu jsme byli rozděleni do 4 skupin, a to: rádci, starší, střední a mladší. Každá skupina měla jinou odvahu, já budu psát o té, kterou měli starší táborníci.

S sebou jsme si měli vzít: pláštěnku, sáček a píšťalku (kdo neměl píšťalku, měl doporučeno neztratit se). Potom co jsme měli zavázané oči šátkem a oblečenou pláštěnku, nás vzali vedoucí za ruce a začali nás proplétat táborem, abychom ztratili pojem o tom, kde se nacházíme.

Když uznali, že jsme dost ztraceni a z dosahu ostatních skupinek, posadili jsme se na pláštěnky a další zhruba tři čtvrtě hodiny jsme poslouchali kytici. Poté co jsme byli všichni doštípáni komáry a zmateni z nestálých náletů chroustů, nás vedoucí začali pomalu pouštět po jednom k oltáři, kde jsme ve sklenici s kafem, olejem a slupkami hledali knoflíky.

Aby lovení knoflíků připomínalo kytici, kterou jsme slyšeli, pustili nám vedoucí k hledání knoflíků dětský pláč, který tu atmosféru dokonale doplňoval.

Ten, kdo za celou dobu nepromluvil a našel knoflík, splnil odvahu. Ze skupiny starších ji naštěstí splnili všichni.

Po návratu do tábora jsme skoro všichni zapadli do postelí a užívali zbylého spánku.

Na večerním nástupu dne 13. 7. ohlásili, že bude stezka odvahy. Myslím si, že někteří se rozklepali strachy, mezi nimi jsem byla i já.

Na začátku stezky odvahy nám zavázali oči a začali nás vodit na fotbalovém hřišti. Poté nás dovedli na nějaké místo a tam nás posadili na plachtu a tam jsme čekali. Po jednom nám řekli, ať vstaneme, a se zavázanýma očima nás nechali, ať jdeme poslepu. Zpovzdálí nás hlídali, abychom nenarazili do stromu. Pod nohama mi křupaly větvičky, podle toho jsem uhodla, že jsem v lese. Potom jsem nahmatala provaz a vedoucí mi řekla, ať se ho chytnu a jdu dál. Když jsem došla na konec provazu, vedoucí mi rozvázala oči a řekla mi, ať jdu ke světýlku, které bylo u kmene stromu, a s těmito slovy mi také pošeptala: „Za žádnou cenu se neotáčej. Rozumíš?" Ta věta mi docela nahnala strach. Ale neodvažovala jsem se otočit.

Když jsem došla ke světýlku, uviděla jsem vedoucího Marka a ten mi řekl, ať dojdu do altánu, kterému se říká Vigvam. Tam už byli vedoucí a ptali se mě, jestli jsem se bála, a poté mě poslali do stanu, ať jdu spát. Ale já jsem ještě dlouho nemohla usnout.