Dne 11. 7. 2026 se rozhodlo zhruba 100 rodičů, že vyšlou své děti na druhý běh naší Ameriky. Samozřejmě, že skoro všechny děti jely dobrovolně, ale pár jedinců se našlo, kterým by nevadilo spinkat v peřince doma v teple.

To byla však smůla, jelikož spacák má od peřiny hoooodně daleko. A to nemluvím o teplotách, které máme ve stanu jeń když je 28 stupňů a paří slunce.

No rodiče předali děti a odjeli si pěkně domů. My jsme však odvoz neměli a museli jsme vyšlapat kopec Ameriky. Pro někoho pohoda, ale pro nově příchozí to byla hrůza už od parkoviště při vycházení.

Já se vůbec nedivím, mě ten kopec před šesti lety taky udělal hned po dvou minutách názor na tenhle tábor.

Nahoru však všichni vyšlapat museli. Takže to zvládli všichni až do posledního. Přišli jsme k hlídce, kde nám oznámili, kdo nám bude 14 dní dělat jakoby náhradní maminku. Poté řeknou, ať jdeš na náměstíčko a jdeš si vybalit stan.

Jestli máte strach, sem přijet kvůli tomu, že tady nikoho mít nebudete, tak to zvažte, jelikož tady na Americe tě nikdo nenechá nikdy samotného.

Přijeli jsme na tábor. Na tuhle chvilku jsem se těšil od konce minulého tábora, až zase budu na tomhle táboře Radost. Když jsme přijeli, hned jsem potkal své kamarády z minulých let. Byli jsme rozřazeni do družinek – já jsem třeba Kamzík.

Další den jsme začali dělat kritérka. To je třeba mokrá kladina, tyč a lano, horolezecká stěna, indiánský žebřík a dřepy, kliky, shyby. Potom jsme měli orlí pírka – síla, obratnost, bystrost a zdravotník.

Potom začal program, "V jeho šlépějích", kde hlavní roli má svatý Pavel neboli Karel.