Dva týdny na táboře, kde děti odloží mobil a nechají se lapit do náruče lesů a luk Orlických hor. Možná si říkáte…Dva týdny? Ráno rozcvička v plavkách, běh do tůňky a nadupaný program, po kterém většina padne znaveně do spacáků? Přijde Vám to už trochu moc? Myslíte, že to Vaše dítko dva týdny bez rodičů nevydrží, že se mu bude stýskat a nebude stačit tempu programu? Teď nastává ta chvíle, kdy mi musíte trochu věřit, když vám řeknu tohle. Ony to zvládnou.
Když se teď na nástupu dívám ze svého místa vedoucího na všechny ty táborníky, tak nevidím nikoho, kdo by to nezvládl. Vidím děti, které se vrhají po hlavě do všech možných her, které pro ně nachystáme, děti, které vám svým jediným úsměvem, dokážou zlepšit den. Děti, které i když jim tři dny prší, tak s energií běhají na kondičce kolem tábora. Ale hlavně, v každém z těch dětí v zelených táborových tričkách vidím radost z toho, že tady společně můžou být a prožít dva týdny po boku ostatních dětí, které by třeba jinak nikdy v životě nepotkaly. Když si s nimi povídám, cítím neuvěřitelnou vděčnost, za to, že tady můžu být jako vedoucí a snažit se pro tyhle neskutečné děti udělat ten tábor zase o trošku lepší. Věřte mi, vaším prvním táborem to nekončí, ale právě začíná.
Postupem času se Vaše děti začnou účastnit zářijových a květnových brigád, pak Podzimek, Vánoc, Pololetek, Rádcáků, Velikonoc a spousty dalších…Vždycky v neděli vašeho potomka přivítáte s otevřenou náručí a otázkou jak bylo. On se na Vás podívá s radostí v očích a řekne…s děckama pojedeme zase příště… Rok s rokem se sejde a vaše dítko pomalu ale jistě dospívá. Mění kroužky, školy, okruhy kamarádů…Pořád se ale vrací na Ameriku. Jména kamarádů, které jste nikdy neviděli, ale vaše dítě o nich mluví vždycky v souvislostí s Amerikou. Ani jste si nestačili všimnout a z Vašeho dítěte je skoro dospělý člověk a taky táborový vedoucí. Nevíte přesně, co všechno tato role obnáší, ale jedno víte určitě. Ta upřímná radost, která z vašeho dítěte čiší vždycky po návratu z tábora tam je pořád.
Logicky je na místě se zeptat, jak tohle všechno můžu vědět. Vím to, protože tohle je můj příběh. Můj příběh, jak se ze dvou týdnů v Orlických horách staly nejlepší dva týdny prázdnin. Jak se z Ameriky stalo něco víc než tábor. Stal se z ní domov. Domov, kde vím, že lidem můžu důvěřovat. Domov, kde se k sobě chováme férově. Domov, kde spolu sdílíme radost z víry. Domov, který mi dal kamarády na celý život. Domov, kde jsem poznala nejskvělejší holku na světě, které už aspoň 10 let říkám moje nejlepší kamarádka. Dala mi spolubydlící, se kterou, i když nám nefunguje uklízení na bytě, tak se nám občas podaří skloubit nabité rozvrhy a společně si uvařit a popovídat. Dala mi lidi, kteří by za mě dali ruku do ohně a já za ně též. Amerika mi dala lidi, které bych přála do života i Vám.
Když se na to teď, můj poslední rok ve vedení, dívám zpět, říkám si, že jediný, co se dá Americe jako táboru vytknout, je to, že za ty dva týdny se stáhnou vlajky ze stožárů, všichni se rozjedeme domů a já už další rok ty rozradostněné děti neuvidím. Co mi ale zůstane navždy, je ten hřejivý pocit na srdci, který mi Amerika vždycky dala. Ten pocit ale není pouze zásluhou té krásné přírody, ve které se náš tábor nachází. Ten pocit, je zásluhou těch lidí, se kterými jsem na tom místě ten čas strávila. A teď ho s nimi trávím dál, i když už ne na táboře. Chodíme hrát volejbal, občas badminton, někdy taky deskovky a někdy si vyrazíme jen tak odpoledne na kafčo a pokec. Jsou to lidé se kterými sdílíme stejné hodnoty a tvoří moje vlastní užší vedení, které mě provází životem.
Tábor Radost – to místo, ale hlavně ti lidé, kteří za tím stojí, mi změnili život a já doufám, že za tu krátkou dobu jsem taky zanechala alespoň v jednom táborníkovi ten hřejivý pocit. Protože ten hřejivý pocit nikam neodchází. On v nás zůstává, i když už se rozjedeme domů, i když už třeba na Ameriku příští rok nedorazíme.
A právě ten pocit bych přála Vám všem.
Anonymní vedoucí
