Pondělí

Pozdrav Jitřenky, dnešního dne výletové.

Na Jitřence dnes asi skončila adaptační fáze. Všechny děti by už bezpečně měly vědět, jak to chodí poránu, jak se žije na družinový způsob, kdy se berou čistý spoďáry (a kde) a že svému vedoucímu mohou tykat. Nastává fáze zvyšování nároků, důsledného výchovného přístupu, růstu v táborových i občanských ctnostech. Možnost neúspěchu si nepřipouštíme, neboť víme, že vše bude s časem gradovat. Tak chceme, aby gradovalo to, co chceme…

V pondělí tedy jitřenky prožívaly táborový výlet, jehož cílem bylo kalormenské hlavní města Tašbán. Nebylo snadné se do něj dostat, neboť brány do něj jsou střežené. Město se rozkládalo u nedaleké Orlické chaty a výlet jsme tentokrát pojali spíše jako zážitkový, než jako turistický. Však asi z fotogalerie vysvítá, že jsme jej trochu zkřížili s pokladovkou. Největší zážitek dne: seděl jsem na fakýrské židli z hřebíků; čůrali jsme v přírodě; portrét z profilu načrtnutý od profi portrétisty. Karavana není to stejné jako karavan. (Když strážce řekl, že nepustí dál nikoho než karavanu, tak táborník prohlásil: „Jsem pouze vedoucí a vezu si karavan, abych mohl kdekoli přespat.“)

Po návratu do tábora jsme dopisovali pohlednice domů. Již jsme rozdýchali překvapení, kolik aktuálně stojí poštovní známka. (Fakt všechno graduje.) Čekáme na poštu pro nás – dnešek představoval slibný začátek.  

Takže k věci: máme se dobře, marodka je prázdná, úhrn srážek žalostný, tůňka využívaná každý den, otec Hardy již na značce.