Polodeňák

Rádkyně lasiček, stejně jako všechny ostatní rádkyně i rádcové, onoho dne po obědě a po odpoledním volnu dostala mapu s vyznačenou trasou pro malý družinkový výlet. Mapa však nebyla úplná...

Vedoucí nám jako pondělní odpolední program naplánovali polodenní výlet – polodeňák. Rádcové dostali mapy a potřebné informace. Družinek je patnáct, cesty byl tři. Zajímavost byla v tom, že jsme dostali jen půlku mapy. Vždy šly naproti sobě dvě družinky. V půli celkové trasy s potkaly a navzájem si předaly mapy, tudíž věděly kam dál. Třikrát dva je šest. Aby se na výlet dostaly všechny družinky, chodily jsme s odstupem zhruba deseti minut. Pro spoustu zorientovat se v takových mapách bylo primitivní, pro spoustu ne. Naše skupinka to nezvládla. První půlka byla bez problému. Vydaly jsme se proti směru Malé Ameriky, poníž běháme každý den na kondičce. Pak jsme sešly z tohoto okruhu a vydaly jsme se cestou na Potoky. Poté jsme se ocitly na naprosto nefrekventované asfaltce. Takže jsme se vařily, ale alespoň jsme se nemusely vyhýbat dopravním prostředkům. Cesta byla zábavná, nýbrž únavná. Sluníčko nás naprosto vysilovalo. Nejdříve si dvě družnice hrály na dříve narozené, které jsou zmatené dnešní hektickou dobou. Dokonce jsme si stihly částečně naplánovat táborovou scénku k táborovému ohni. Jako příjemné oživení nás dohnali Mufloni. Šli jsme spolu jako jedna větší, a v rámci mezí, organizovaná skupina. Jak jsme tak směřovali k našemu dočasnému cíli – k půli cesty, natrefili jsme na Kamzíky. Srdečně jsme se zasmáli tomu, že skupinka, která jim měla jít naproti, šla úplně jinam. Po dlouhém mobilním rozhovoru s jejich určenou družinou jsme se vydaly všechny tři družinky stejnou cestou – měly jsme ji z části stejnou. Konečně jsme došli do půlky cesty a potkali jsme naše tři partnerské skupiny, vyměnili jsme si mapy a byli jsme připraveni pokračovat. My, lasičky a mufloni, jsme měli kráčet stejnou trasou, nicméně s holkama jsme si sedli a dohodli jsme se na doplnění sil a energie svačinou. Mufloni už chtěli být v táboře, tak vyrazili hned. Osudová chyba – samozřejmě pro nás děvčata. Kamzíci šli úplně jinou cestou, takže jsme zůstaly samy. Asi po patnácti minutách jsme se vydaly za skupinou před námi. A v tuhle chvíli začalo to pravé dobrodružství. Hned na první křižovatce jsme špatně odbočily, samozřejmě nikdo nic netušil. Jak mapa pravila, měly jsme potkat asi deset bunkrů. Už jsme šly skutečně dlouho a ani jeden bunkr. Začaly jsme být nejisté, a tak jsme radši zavolaly Muflonům. Zjistily jsme, že jsme špatně odbočily. Myslely jsme, že si to teď aspoň zkrátíme. Opravdu jen myslely. Radost byla na naší straně, ovšem jenom do té doby, než jsme potkaly Kamzíky. Ti nám objasnili, že jsme si udělaly pěkné kolečko. Taky nám řekli, že zhruba za sto metrů dojdeme na místo, kde jsme se rozdělili. Málem nám pukla hlava. Pomohli nám zorientovat se v mapě a ukázali nám, jak dál.

Asi za hodinu už jsme byly obě skupinky v táboře. Poslali nás k Ontárku, kde na nás čekala plavba přes Gibraltar. Bylo to opravdu zábavné. Naskládaly jsme se na desku a pomocí lan jsme se plavily na druhou stranu. Tam nás již čekala africká kultura – oblečení a řeč tomu byly jasným důkazem. A tohle byl závěr polodeňáku, dostat se do Afriky. Těžko říct, jaké by to bylo, kdybychom se takto neztratily. Možná o něco kratší, o něco méně náročnější, ale rozhodně ne takhle zábavné a dobrodružné. Teď už se tomu jenom smějeme.