Chce se to „zaklepat na dřevo“, ale děti zatím zdravé. Zato námořníci zaznamenávají ztráty. Dva odpadli ze zdravotních důvodů a v pátek další muži přes palubu: po večerce tři vedoucí, ale hned ráno také P. Pavel Liška, Hardy. Je z toho teskno, protože to znamená, že budeme končit.

Přesto jsme pátek prožili naplno. Dopolední skotačení i odpolední pokladovku. Ta letos proběhla jako skládání námořnických zkoušek a byla zakončena přijetím do námořnického stavu. Pasování proběhlo v době večerního táborového ohně a ceremonii vévodil opravdovský kapitán Drinian.

U táborového ohně bylo jinak veselo. Děti pochopily, jaké že syny to má otec Abrahám (7). Zaznělo znovu legendární velblouďátko a byly i „voči“ – obé z produkce Álího. Pak jeden naprosto bezpointový vtip o pejskovi, před kterým utekl slon, protože se počůral. No a snad tedy, abyste měli opravdu důvod se zasmát, tak ten od Joyho: Tři blondýny se zaseknou ve výtahu. Ty dvě křičí: „Pomoc, pomoc!“ Třetí zachraňuje situaci: „Musíte křičet obě zaráz!“ A blondýny začnou křičet: „Obě zaráz! Obě zarááááz!“ A kdo ještě není smíchy úplně tuhej, tomu nahodíme jeden ze života, který má ale hvězdičku, takže honem poslat děti spát. Zazněl až v kroužku dospěláků na poradě: To takhle jde družina našich nejmladších, Lucinek, do lesa stavět domečky. Brzy zavládne naprosté soustředění, staví se, shání se materiál, je ticho. Když v tom zazní od holčičky, naší čelní princezničky a děťátka, naprosto autentické: „Kdo mi, ku*va, vzal ten písek?“ A bylo vymalováno. Chudák děvče zjevně nevědělo, co vypustilo.

Ale ve skutečnosti nám už moc do zpěvu není. Kdepak. Cítíme, že už máme Jitřenku spočítanou. Po ohni náměstíčko pozvolna utichá, ze stanů se stávají lampionky svítící proti temnému nebi. (Zrovna nám naštěstí dává pohov ten příšerný pilot Štefan, který dnes zase nemožně kroužil nad táborem.) Lampionky zhasínají. Co že to říkal v ranním kázání otec Hardy? Že se nám v životě opakované stává, že je nám někde moc dobře a nechceme odejít. To je ostatně princip tábora, který mu vtiskla hora Tábor s Ježíšovým proměněním: je nám tu dobře, chceme postavit stany a zůstat. Ale nikde se v životě nemůžeme zastavit na stálo, i když je nám tam dobře. Musíme jít v životě dál a prosit Pána Boha, aby nám požehnal, a pokud dá, zase se potkáme… V tu chvíli nejednomu námořníkovi spadlo nějaké smítko do oka. (Ale při mši to dojetí netrvalo ani 20 vteřin. Hardy se vzápětí neprozřetelně zeptal, kdo z dětí půjde v září do první třídy a koncentrace byla fuč. Maruška do toho prohlásila, že už byla 6. v kině.)

Mariana