Námořníci kritérium sestavili z takových úkolů, aby děti (doposud pasažéři na Jitřním poutníkovi) mohly časem aspirovat na pozici plavčíka. A co se nestalo – již dnes potřebuje kapitán Drinian posílit posádku, dříve než vypluje z Osamělých ostrovů na neznámé moře. No a proto ten ohýnek, proto postupné povolávání jednotlivých družin a setkání se samotným Drinianem…
Než se vrátí, něco málo k dosavadnímu průběhu běhu. (Ehm, to je jazykově stejně žádoucí obrat, jako „na třetím místě se umístil“. Ale alespoň je to zvukomalebné, že.)
Předně je třeba říci, že v sobotu těsně po začátku tábora zapršelo a vosy už vůbec nejsou téma. Byla to slepá dějová linie, kterou opustíme. Plácačky jsou sice fajn, ale dál už nic. Tak se omlouváme těm, kdo čekali další dramatické zprávy. Naopak. Na táboře jsou některé okamžiky tak zásadně nedramatické, že snad upadnete v snění, když to vylíčím.
Táborové poledne. Po modlitbě Anděl Páně rozdílení asi dvou dopisů, které přišly „předplacenou“ poštou. Žádné drama tedy, čekáme na megadodávky v prvních pracovních dnech. (Obáváme se, že pokud nic nedorazí, dostaneme se do úzkých a odtud je jen krůček k plavčické zahořklosti.) Usedáme ke knedlo-vepřo-zelo a porce jsou admirálské, protože už odjel i poslední účastník třetího běhu a příděly stravy už máme jen sami pro sebe.
Siesta. Marta a Jára čtou z příběhu, každý pro jednu polovinu tábora. Starší jsou nad Jerichem, mladší na tábořišti – všichni pěkně naležato. Bylo to tak stanoveno už včera, když v tom někdo deset minut před srazem konstatoval, že tam nemají dost stínu. S Vojtou jsme vyrazili od nedojezených talířů a běhali po tábořišti s cílem najít vhodný stín. Ukázalo se, že nejlepší je skutečně na tábořišti. Tak tedy, to bylo takové malinkaté dramátko – zchladlo zelí. A rozhostil se nádherný klid. Vojan a Štěpán chystají sportovní odpoledne. Bětka a Vojan večerní program s Drinianem – pěkně v Saloonu u kávy. Sany věší prádlo a chystá se na gruntování Přemyslovny. Zem v sadu je pokrytá nažloutlým listím a to nám připomíná, že už není červenec a inkoust na vysvědčení už dávno zaschl, stejně jako ta zdejší květena. Nové a nové lístky se snáší pomalu dolů, což kontrastuje s velmi živým čtením Marty, jejíž hlas Rípčípa se rozléhá i mimo táborové náměstí. Když v tom je slyšet, že starší u Jericha začali zpívat, a to znamená, že se dočetlo a je po idyle. Karolína a Ondřej z Drinianů se učí říkat slovo „pagoda“. Dává jim to dost práce.
Dost pracné je také psaní pohledů domů. Očekávejte, že se v nich dozvíte mnohem víc. Třeba o tom, jaký byl první táborový oheň v sobotu. Já osobně jsem si nemyslela, že někdy uslyším legendární vtip o Pepíčkovi a babičce „co je na zemi, to se nezvedá“ vyprávěný s německým přízvukem. Ale máme zde táborníka, jehož mateřštinou jsou oba jazyky, takže jsem se jen nestačila divit. Ale pro mrňata mohlo být mnohem zajímavější třeba vyprávění námořníka Tondy, jaké je to na doopravdické lodi.
Jak se na táboře vaří, to se asi dozvíte nejen z dopisů, ale i z triček na praní. Dnes byly špagety s boloňskou omáčkou. Z reálných rajčat. Předpokládám, že ve fotogalerii bude ilustrační foto, protože pohled na nadšené táborníky stál zato a ta nadílka na tričkách patrně také. Vedoucí Janďa po jídle prosila kuchařky, aby i v případě nejstarší družiny dětem nevěřily a nedaly na ně, když říkají, že chtějí hodně. Ony totiž hodně „chtějí“, ale snědí jen, co můžou, a námořníkům (vedoucím) pak dojídání nejde na figuru. Nejvyšší vedení se od tohoto problému distancuje – nemůže převzít odpovědnost za žádné opatření. Nicméně spolu s guvernérem Osamělých ostrovů Gumpasem vyhlašujeme, že návštěvy bez ohlášení pouze každou sudou sobotu od 9 do 10 dopoledne, a komu je co do toho, co máme na tričkách…
Servus
vedoucí Mariana
