Začalo to v neděli, při prvním kondičním cvičení. A to už znělkou. Vedoucí Jája a Vítek naznali, že odehrává-li se letošní tábor v kolonizované Americe, musí být znělka svolávající táborníky na odpolední sportování něco originálnějšího, než „ohraná“ liga mistrů. A jejich kolt se strefil přímo doprostřed terče. Našli orchestrální verzi tématu z filmu Sedm statečných. Pánové, ty synkopy, ta dynamika, ta vitalita… Zde se na kondičku těší každý! Po rozcvičce s mladšími děvčaty jsem měla volno a zašla se podívat na blok starších chlapců. S vedoucím Woyckem si měřili počáteční fyzickou kondici, a to stopováním délky visu na hrazdě ve shybu. To byl jen začátek. Nastalo nepřehledné množství kliků a sklapovaček – popravdě, nevydržela jsem dlouho se na to dívat. Přišlo mi to jako špatné zacházení a nechtěla jsem chlapce otravovat svým postojem. Chyba je patrně ve mně, protože i můj postoj k udělování vlajek čistoty si vysloužil kritiku, že teda jako měknu.
Něžné pocity ve mně dále působí úžasné plenéry. Například pondělní západ slunce hýřící barvami nad naším sousedstvím a i blesky nad vrcholky vzdálených kopců. Jen nevím, jestli táborníci měli kdy se kochat – nastupovali totiž zkoušku odvahy.
Zdolávání táborových zkoušek pokračovalo i v úterý. Některé ještě potrápilo táborové kriterium. „Co je to za značku?“ lámala si hlavu tábornice nad obrázkem dopravní značky hlavní silnice (červený trojúhelník). „To bude pozor, raketa.“ Originální byla rovněž teorie o tom, jak v přírodě poznat sever: „Severní vítr je krutý. Tak když bude foukat krutý vítr…“ Anežka zase meditovala nad mapou a grafickými značkami. Ta znázorňující kostel ji inspirovala k úvaze, že se jedná o „posvátný bunkr“. Odpoledne následoval půldenní výlet po družinách. Lehce nás zaskočilo počasí – docela slušně zapršelo z čistě imaginárního mraku – na radaru byl naprosto nevidivělný. Za takových okolností vám nepomohou ani všechny táborové zkoušky splněné na výbornou. Ale všechno nakonec dopadlo dobře. Snad o tom budou svědčit i „selfies“, tedy fotky, které děcka pořídili na své mobily.
Táborová kuchyně funguje skvěle. „Dobře nakládají,“ pochvaloval si vedoucí Vítek při obědě. „Chtěl jsem poprosit ještě o jeden knedlík a naráz jsem tam měl navíc čtyři.“ Při úterní večeři jsem už nebyla jediná, kdo byl na měkko. Fantastické borůvkové knedle působily na každého, u někoho dokonce vzbuzovaly zbožnost. „A večer se děj vůle Boží,“ odevzdal vše jeden Muflon, když odcházel od stolu s plným břichem. O Davidovi K. se říká, že knedlíků spořádal 25. Ozývají se ale i dohady, že 26. Byli i tací, kteří se po výdeji přídavku šli rovnou postavit na konec fronty.
Vedoucí Vojta za všechna obdržená dobrodiní věnoval na soirée kuchařám Plíhalovu píseň Nosorožec. To už byl konec hudebního večera a publikum aplaudovalo. Ovšem předtím bylo nasyceno kvalitními koncertními výkony na piano, trubku, housle i flétničku. Vizte fotogalerii. Nevěřím, že celková atmosféra nechala někoho chladným. Jen co se trochu smrklo, zvýraznilo umělé osvětlení hradbu stromů, která ohraničuje amfiteátr U Piškvorek. Uvádějící Maruška vypadala jako něžná víla. Woyta uváděl taky. A když jsme zakončovali modlitbou kompletáře, nevěřím, že v celých divokých Orličkách bylo krásnější místo.
Nicméně uznávám, že citlivost máme každý jinou a není naším cílem děcka rozněžnit, ale připravit jim dobrý tábor. Snad se to daří – ad rozmluva vyposlechnutá mimoděk u jednoho chlapeckého stanu po večerce: „Hele, ty bys zdrhnul z tábora? Teda kdybys věděl cestu, stopunul si třeba autobus…“ – „Kdyby to nebylo daleko, tak jo. Třeba 10 km… Ale tady je to docela dobrý, ne?“ – „Jo, jo, jo…“ Tak dobře, uznávám, že občas je tedy cíl i trochu níž – nedohnat táborníky k dezerci. A v tom nám můžete pomoci i vy, doma. Třeba tím, že něco sepíšete a odešlete. Dnes pošta přinesla jen 4 dopisy. Uznejte, že to pro vás není pěkná vizitka. Jeden táborník to vystihl: „Dokud nedojde mně, já nic neposílám.“
S neotřelým pozdravem „Pište denně alespoň jednou“
Vaše vedoucí Růžena
