Včelka, vosa, křižák, ještěrka, žabka, motýl, slimák, vážka, utopený luční koník, drobné rybky na Ontárku… Děti stále něco objevují. Kolikrát to už člověk v životě viděl a už si vlastně ani nevšimne. Je až dojemné uvědomit si ten úžas a zájem, který příroda v dětech vzbuzuje. Bohu díky za to, že ji máme na Americe kolem sebe tak krásnou.
V úterý jsme zažívali den v táboře. Nějaký čas jsme strávili na družinovém volnu – třeba nacvičováním programu na večer nebo koupáním v Ontárku. Pak také zajímavou hrou zaměřenou na spolupráci družin, s cílem získat propustku z města Tašbánu, kde jsme v příběhu prozatím zaparkováni. Také bylo již třetí kondiční cvičení a druhá mše svatá s otcem Hardym (Pavlem Liškou), který je letos opět mezi námi.
Nadpis dnešního článku napovídá, že se stále hodně dětí neorientuje a daly by ruku do ohně, že byl dnes pátek, maximálně čtvrtek. Holt, i když se jim daří dobře a – jak se říká – dávají to, přesto není odloučení od rodičů snadné a sobota je slovo obsažené v mnoha tajných přímluvách. Děkujeme za dopisy a pohledy. Některé přišly už včera, ale až dnes to byla významnější dávka. Většinou přinesly radost. Ale byly i slzičky. Matoucí na tom je, že plakali jak ti, kteří poštu nedostali, tak ti, kteří dostali. Zdá se tedy, že vy jste nic špatně neudělali a že holt „když musíš, tak musíš“ a jedna dvě slzičky Jitřenku nepokazí.
Otec Tišek nám vždycky říkával, že program musí gradovat. Kolikrát se o to snažíte a nic. A z toho se pak jindy náhodou sejde krupičná kaše a staré dobré soirée (koncertík či estrádní večer) a je vymalováno. Výdej krupičné kaše přímo z kotle v kuchyni bychom vám přáli někdy vidět. Propracovaný systém navádění a řízení štrůdlu dětí předchází možným kolizím a průtahům. Vedoucí Matěj dnes asi patnáctkrát hlasem profesionálního leteckého stevarda upozornil dítě přibíhající na večeři „Dnes si nebereš ešus ani talíř, dostaneš je později“. A potom zhruba padesátkrát směrem k dítěti odnášejícímu si porci kaše „Pozor pod nohy, schod“. Vedoucí Kuba zase přidal vodorovné dopravní značení křídou, které rozdělovalo pohyb dětí podle jeho směru. Zkrátka, dále precizujeme již standardizované procesy a opět si připisujeme nulu do kolonky mimořádných událostí.
Soirée bylo tentokrát mimořádně bláznivé. Přenášíme se v ideji na skok do Narnie, na hrad Cair Paravel, kde nejvyšší král Petr a královna Lucie pořádají olympijské hry na oslavu výročí pádu Bílé čarodějnice. Samotným hrám předcházelo slavnostní zahájení, zorganizované dvorním preceptorem Tomem a hlavní dvorní dámou Zdiskou. (Jakmile se preceptor objevil na nástupu, z několika míst se spontánně ozvalo „Preceptore, proč nehrají? Hrajte!“) Uvádějící Zdiska rovnou nastavila tón upozorněním pro děti, aby si během soirée vypnuly mobilní telefony a chovaly se slušně, protože program je přenášen narnijskou televizí za pomoci skrytých kamer (o to víc je děti hledaly). Jedno číslo bylo lepší než druhé. Bělouši a Šimlové měli perfektní písničky na původní text. Dvorní hudebník Álí znovu ukázal „voči, voči“ a rozezpíval celé publikum. Královský páreček Petr a Lucie statečně čelili vlezlým otázkám moderátorky. Ale nejlepší ze všech… Nejlepší ze všech bylo vystoupení Poníků. Snad se brzy objeví i nějaké video. Protože jejich vystoupení bylo bomba.
Závěrem hláška vyposlechnutá vedoucím na chlapeckých záchodech, později na večerní poradě ohodnocená trofejí Zlatého bludišťáka. Dva chlapci se baví nad pisoáry: „Hele, myslíš si, že se můžu jít pak napít, když jsem řekl jen, že se jdu vyčůrat?“
Je to jízda!
