Hlavní vedoucí Bety kladla sobě i nám, opakovaně, otázku, kde vznikl ten skluz proti harmonogramu. Těžko říct, asi na nás prostě dopadla jistá únava a pocit, že snad nehoří. Všechno se to nějak vsáklo a večer, při ukládání do spacáků, děti říkaly, že ten den tak velmi rychle uběhl, že to snad tak hrozně pomalé nebylo.
Rovník přejíždíme v tom smyslu, že vlastně tím dnem uplynula polovina tábora Jitřenka. Což je k nevíře. Každý to bere jinak. Zajímavá bylo, jak běh času interpretoval jeden vedoucí a nabízel to (v úterý) dětem: dnešek už se nepočítá, sobota taky ne, takže už jen čtvrtek a pátek.
Máme pár střípků z táborového života družiny Eustáců. To je taková specifická družina, protože vlivem nemoci těsně před táborem do ní nemohla nastoupit vedoucí Maruška (zdravíme!), a tak ji vede Veronika a tři kluci – výškový průměr 175 cm. No, a když si šla Verča odpočinout, družina se změnila na S tebou mě baví svět. Je to opravdu půvabné, sledovat tu mužskou energii jak při česání copánků, tak při výpravě na bunkry. Dnes už došlo i k duchovní rehabilitaci družiny, protože Eustác se dnes v příběhu napravil a bude z něj správný kluk a nikoli věčný otloukánek, Pobuda. To jméno ale stejně zůstává pro někoho náročné, včetně vedoucí z jiné družiny, kterou jsme slyšeli volat na družinu: Eustáconové! Eustachové! Ale aspoň všichni Eustáce znají. „A kdo je ten Kaspian?“ ptá se táborník. „Asi nějaký indián,“ dozvěděl se od druhého.
A teď k tomu zlatému hřebíku, kterým byl tedy koncert. Přátelé, kdybychom měli nacvičovat týden, nedá se dohromady tak pěkný program, jaký jsme měli v úterý na základě krátkého nácviku. Každá družina přišla se skupinovým vystoupením a pár dětí také individuálně hrálo. Zaznělo blues i rap, tančily akvabely i žáby. Do většiny čísel se spontánně zapojovalo i publikum. V závěrečném slově královna Lucinka vyjádřila přesvědčení, že se tento večer zapíše do kronik. „A do jakých?“ slyšíme zašeptat jednoho táborníka. "Asi do těch černých," odpověděl mu soused.
