Jak je nám, starotáborníkům známo, na Americe nebývá čas plýtvat čas. Nikdy by mě v těchto podmínkách nenapadlo, že se to někdo pokusí ještě urychlit. Na Americe se však děje většinou to, co smrtelníka nenapadne. Najednou si to na náměstíčko nakráčel Diego a za ním učenec s tajemným předmětem. Byly to přesýpací hodiny. Hodiny na urychlení času.
V tu ránu byla mše na celé dopoledne a k obědu byly banány. Poté byl jeden blok odpoledních orlích pírek a naráz byl večer. Tedy pravý čas na večeři, ale před tím, ovšem, růženec, také však zrychlený. Po večeři byl nástup a soirré, na kterém, očividně, nebylo nutné hrát ve zrychleném tempu. Na závěr dne jsme se pomodlili Simeonovo kantikum a honem zahnat děti do spacáků a spát, neboť po večerce se přece spí. Z kaple bylo okénky slyšet, kterak vedoucí zpívají své večerní Salve Regina. A jelikož jsme měly mít noční hlídku, brzy mě Viktor vzbudil a já si obešla jedno kolečko a šla budit další, neboť stále bylo vše zrychlené. Pak přišel zvoneček a opět všichni před stany do plavek a kvůli zrychlení rovnou úprkem do tůňky. Na námeštíčku nás vítali vedoucí s klasickým provoláváním: „Táborník se pohybuje jak? Poklusem!“. A již nás hnali na zuby. A jelikož čas kvapil, byl první signál a všichni do triček. Na nástupu tento den vyhlásili jako střetek. A jak čas letěl a my se vraceli k rodnému Španělsku, přišel dopolední program kubů, který si asi většina osazenstva tábora užila. Poté byl Anděl Páně, neboť bylo poledne. A k obědu byl jogurt/termix. V odpoledním programu byla kondička, také urychlená, která se setávala z běhu a přehazky. Večerní volno zůstalo (naštěstí) neukrácené a pak následovala kratší družinková modlitba a výborná večeře. Po nástupu jsme se všichni shromáždili v Piškvorkách a tam nám byl Járou předčítán příběh od E.T. Seatona. Celý dvouden byl zakonečen Simeonovým kantikem a večerkou. Byl to opravdu nabitý den. Tedy dvouden.
Marie Trunečková
