Když slunko vysvitlo, a zalilo tábor svými teplými paprsky, vyřítili jsme se za zvuku zvonků a famfár ze svých skromných příbytků oblečeni v plavkách očekávajíce zvolání jména naší družiny, povolující náš náhlý běh do bahnem zvířené a po skoku volající tůňky. Po hodinách strávených hygienou a stravováním jsme se uvolili dokončit kritérium a dosáhnout alespoň jednoho krutopřísného orlího pírka. Po době strávené nutnou regenerací našeho znaveného těla a po doplnění našich sil vydatnou stravou, jsme se hrdině vydali na daleké a nebezpečné cesty, ze kterých jsme se jen s velkými obtížemi vyvázli bez úhony. Protože naše těla čišela zápachem a potem, museli jsme vstoupit pod ustálený proud kombinací dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku. Poté za soumraku následovala nesmírně poutavá Wikiho přednáška o tom, jak se dá v lese zemřít na tisíc způsobů- na jelení rozpárání či na afgánského imigranta s mačetou. Povzbuzení tímto výkladem jsme se odhodlali splnit stezku odvahy, spočívajíce v umění pohybu ve tmě. Bohužel tato zkouška se nevyvedla přesně podle plánu, protože tma byla až příliš děsivá i pro vedoucí. Nakonec jsme se odebrali do našich skromných příbytků, kde na nás čekali naše spací pytle.
poeticky naladěná družina Jelenů
