Zhodnotili jsme, že nedělá dobrý dojem, když jsou články na webu uveřejňovány v nočních a brzkých ranních hodinách. Proto přijímáme patřičná organizační opatření a slibujeme, že nyní nebudou články pozdější, než po 19. hodině. To je mnohem lepší jak pro čtenáře (jejich pozornost je vyburcována televizními zprávami a nic jim neunikne) i pro pisatele (duševní síly v pásmu bdělosti). Na následujících řádcích čtěte o čtvrtečním Soirée pod jabloní.
Scházíme se plni očekávání a za piano usedá Álí. V červeném saku (zlatá devadesátá), černém klobouku a slunečních brýlích vypadá jako mafián. Opravuji, je to jen nevkusně oblečený slepec. (Uznáváme, že to je humor trochu přes čáru, zvláště když si Álí z altánové tyče zhotovil slepeckou hůl. Ale je to prostě síla okamžiku a nebudeme vám to zamlčovat.) Předskokan u piana připravil publikum a koncert může začít.
Přichází Lady Camelie (Kája) a Mr. Propper (Dan) a rovnou uvádějí Natálku R. z Lucinek s flétničkou. Běžela ovečka, naprosto bez chyby. Střídá ji Štěpán z Edmundů, který doplňuje, že Sedí liška pod dubem. Snáší blesky fotografů bez mrknutí oka. (To má s Álím společné.) Sára z Tumnusů uvádí Černé oči, jděte spát. Nehodláme poslechnout, ale publikum si spontánně pobrukuje – o co víc může umělec usilovat! Adam z Veverčátek předvede na housle Ruskou skladbu; uvolní nás nejprve poněkud komickým entrée, ale následná hudba proměnila nejen jeho tvář soustředěním a prožitkem. Nebylo to komické číslo, bylo to moc moc pěkné.
Přichází Minnie a Jára s překvapením nazvaným Hodina houslí. Jára je úplný mim, Minnie i trochu mluví. Příběh je to tom, že plachý Momo miluje housle. Minie, ukrytá v publiku, odkryla svou identitu klauna. Momo ji naučil hrát na housle a bylo to celé moc veselé. Štěpán to snad zachytil na kameru.
Poté Matěj z Veverčátek s velkou bambulí na krku reciuje svoji báseň „Karolína, je to čarodějka líná, Karolína“. (Paralela s košilelou se nedá přehlédnout.) Na scénu přichází Světoznámá flétnistka vystupující pod pseudonymem Juding Puding z Bobrů. Na scénu znovu přichází dezorientovaný Álí a doprovází píseň Pod tou skálou na kytaru. Ona je soustředěná a on dělá kravinky – typické. Ale šlape jim to, publikum si pobrukuje a hudebníci přidávají. Tentokrát už v triu, s Markétkou z Bobrů. V zologické žije Bimbo – zpěv a dvě flétny. Je to velmi profi. Tentokrát už Álí zná cestu na své místo, a tak už nebourá. (Opravuji, v jeho ruce není tyčka od altánu, ale od smetáku.)
Veronika ze Zuzanek hraje na klavír Andante. Jeník z Hradní stráže znovu vyzývá Černé oči jděte spát, na flétničku. Zdíša z družiny Petrů sedá ke klavíru a hraje velmi živě. Střídá ji Vojta z Hradní stráže a na flétnu hraje spirituál Starý Joe – perfektní rytmus a celé provedení vůbec.
Přes přibývající modřiny doklopýtá Álí znovu k mikrofonu a na kytaru doprovází Ho ho watanay flétnistky Markétky z Bobrů. Je nám líto, ale dnes nemůže být vážného vůbec nic, ani taková stará romantika táborových ohňů. Poté předvádí Julinka z Hradní stráže nejlepší klavírní výkon večera. Báseň „V masně“ přednesla její soudružnice Amálka. Věřili jsme jí, že „těžko čelit vůni jelit“ i že „buďte se pasem, nebo se živíme masem,“ tak procítěný to byl přednes. „To je hezký, žejo!“ zaznívalo spontánně z publika. A bohužel také: „Maso je vražda!“ zaznělo poprvé na tomto běhu. (Pamětníci z Jitřenky 2000 vědí. Doufáme, že letos dobře pořídili u maturity.) Michal z Tumnusů za klavírem dotahuje Julinčin výkon. Matěj z Hradní stráže s boogie woogie přepisuje dosavadní klavírní kritiky. Uvolněnému projevu korespondují kopačky na nohou tohoto talentovaného klavíristy.
Dominik z Veverčátek zachránil Álího před pádem do hlubin sadu. Může tak doprovodit na klavír vedoucí Martu a Aničku z Hradní stráže – nové houslové duo. Fantastický nevidomý klavírista umí hrát i z not – stačí párkrát do nich hmátnout. Podle mě hraje skutečně poslepu, protože přes ty sluneční brýle nemůže ve 20.04 nic vidět.
Terezka z Petrů hraje pochod na klavír, další nejlepší klavírní číslo večera – ale teď už doopravdy.
Nastupuje družina Petrů. Nevíme, co čekat. Přinášejí různé hudební nástroje, rekvizity, kostýmy. Na podiu je i otevřený oheň! Ještě že je v rukou zodpovědných panošů Bena a Petra. A je to „Zaspala nevěsta“, neoficiální hit letošní Jitřenky. Vedoucí Danka je poprvé začepena a jedno oko nezůstává suché. „Běž podojit krávy, běž podojit krávy, kterés nedostala…“ (Rytířka Bety, vedoucí družiny Petrů, se nezdá, ale je to pořádná potvůrka, honí se teď asi Dance pod závojem a věnečkem hlavou.)
Bětka ze Zuzanek hraje na klavír Pro Elišku, se všemi repeticemi. Mám alespoň čas zrevidovat celý text a nabídnout něco popisu. V hledišti vidíme několik zajímavých pánských úborů. Vedoucí Vojta má sako šedé. Fanda zvolil kostku – fešácký úbor, za který by se nemusel stydět ani J. R. Ewing. Uvádějící Dan coby Mr. Propper nosí pískovou s laškovným puntíkem na kravatě. Evžen patrně okradl nějakou ctihodnou matronu o sako od kostýmku (černá, se zajímavými aplikacemi na bocích). Největší elegán je bezesporu kameraman Štěpán – škoda, že ho na jeho videu nemůžete vidět. Smráká se a konkurují cvrčci. Není vidět na klávesy. A publikum je skvělé, nicméně bude potřeba posunout večerku J.
A večer se dostal do finále. Jiřík a Martička přichází s dramatickým vystoupením „Užovky“, respektive „U Žofky“. Fantastický dialog Hurvínka (Martička) a Spejbla (Jiřík). Když dozněl potlesk, Toník nám vysvětlil, že „Hurvínek nejí užofky, ale užofky“. A někde od Lucinek zaznělo: „On je opravdu jeho táta, že?“ Následuje další vystoupení obstarané vedoucími. Přichází trio s prominutím s postižením: Janďa se svými berlemi, Álí s tou holí od smetáku a Jára. Čůráme smíchy (tedy platonicky). Ale nakonec to nebyla komika, ale doják. Vedoucí je ten, „kdo tě má rád“. Podobně lyrické je další číslo Toma a Štěpána, starý dobrý Leonard a Hallelujah. Doplňuji – Tom má tmavé sako se samotovým odleskem a decentní modrou košilí a s kravatou s proužkem. Refrén zpíváme s ním a rázem umíme anglicky. Před závěrem ještě „Technické trio“ Woyta, Majkl a Jiřík s písní Slepička. Foťte to, foťte to! Objevuje se i slepička. (Nikdo jsme ještě donedávna netušil, jakou radost udělá na Jitřence zapomenutá ptačí maska.) A na závěr Železnice, píseň na dvou tónech, v provedení Evži, Dana, Wapiho, Járy, Vojty, Lukina a Álího. Číslo je jak dramatické, tak hudební. Álí snímá sluneční brýle a ukazuje šokovanému publiku umělé oči z pingpongových míčků. Děti skandují: „Oči, oči. Ještě ještě…“
Mariana
