Ve dnech padajícího listí a již brzo se smrákajících večerů, tedy na podzim, je zvykem v našem společenství Radosti vždy uspořádat školení vedoucích. Stalo se téměř tradicí, že takovéto podzimní setkání se konávalo na Vyhlídce u Blanska. Leč letos tomu bylo zcela jinak. Tentokrát se vzdělávali vedoucí poprvé zároveň společně s rádci v sídle Veřejného ochránce práv v Brně, jednoduše „u Ombudsmana“. Setkání bylo dvoudenní a to soboto-nedělní.

Modlitbou, jako jedním z důležitých základních kamenů našeho společenství, jsme zahájili naši cestu za oprášením starých a nalezením nových poznatků. A čemu všemu jsme se snažili v průběhu těchto dvou dnů porozumět a přiučit se? Témata jednotlivých přenášek byla různá: od otázky odpovědnosti, autority a s ní spojené hierarchie na táboře, přes organizaci mimotáborových akcí, dětskou psychologii, týmovou spolupráci, hodnocení táborů roku 2011 a první pomoc, až po užitečnou přednášku o kartografii, práci s mapou a orientaci v terénu.

Ale jak již bylo předem avizováno, nešlo jen o získávání poznatků poslechem, ale také zkušeností a to například hrou empatie, zinscenovaným soudním výslechem či skládáním roztříštěného kódu z kyberprostoru.

V programu setkání byla formou hry, skrze celé město, zahrnuta i položka odreagování a odpočinku od namáhání své paměti.  Během této hry, která se konala po sobotní části školení, jsme se dostali až na Jamborovu 25, důležité to místo setkávání vedení v průběhu roku. Zde nás čekala výborná večeře- PIZZA a příjemně strávený podvečer s kamarády.

Samozřejmě jak už jsem z počátku naznačil, nechyběla ani duchovní složka zastoupená modlitbou růžence, Anděl Páně a slavením nedělní mše svaté.

Po celou dobu nás provázel svým slovem, uváděl následující přednášející a udílel pokyny k dalšímu programu  Woyta, který tuto akci ve spolupráci s dalšími organizátory připravoval a vedl.

Tuto akci spatřuji jako povedenou, jelikož mi umožnila strávit pěkný čas s přáteli, ale také dozvědět se leccos nového, co mi bude užitečné nejen na táborech, ale i v životě. Při kontaktu a komunikaci s ostatními vedoucími jsem také získal chuť k zapojení se do dalšího díla našeho společenství Radosti. Uvědomil jsem si, že to opravdu „stojí za to“.

Martin Klumpar, vedoucí